Text projevu:
Rád bych při příležitosti zahájení školního roku 2012/2013 pozdravil všechny posluchače, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s našimi školami a chtějí či musejí poslouchat tento tradiční projev.
Bývá zvykem, že ministr školství spojí v několika minutách v jedné řeči obsahem i formou nespojitelné, od povzbuzení pro děti, které jdou poprvé do školy, přes výzvy k žákům a studentům, aby se pěkně učili a dobře chovali, až po sliby učitelům, že si jich všichni budeme zase více vážit a přidáme jim finanční prostředky. Takové pozdravy, výzvy a sliby svých předchůdců bych samozřejmě podepsal, ale prosím o pochopení, že je zde nebudu opakovat. Tradice se jistě mají ctít, ale mají se také rozvíjet a asi se shodneme na tom, že nemá smysl v těchto proslovech pokračovat způsobem, který byl vhodný v době, kdy rozhlas byl jediným nebo jedním z mála univerzálních medií a kdy měl ministr školství jen zřídka příležitost promluvit k širší veřejnosti a nikdo ve škole nemohl jeho slovům uniknout. Dnes musím skoro bránit sám sebe a hlavně vás před tím, aby na vás nějaké mé výroky „nevyskakovaly“ každý den z internetu či televize. O školách mluvíme stále, jen musíme mít na paměti, aby se nám v příliš mnoha slovech neztratilo to podstatné.
Možná o to více je potřeba připomínat některé základní věci, které jsou pro nás všechny důležité. Třeba to, proč vlastně chodíme do školy a jaký smysl má vzdělání, které tam získáváme.
Školy nemáme proto, abychom měli kam chodit, aby měli rodiče kam dávat děti, aby měli učitelé kde pracovat. Nemáme je ani proto, aby se v nich střetávali učitelé se žáky a jejich rodiči a všichni se navzájem trápili. Dokonce je nemáme ani jen proto, abychom někoho vychovávali, i když výchovné a socializační funkce škola nepochybně také má.
Školy jsou ale především místem, kde získáváme a předáváme vzdělání, kde žáci a studenti přijímají od svých učitelů nové znalosti, dovednosti, kompetence. Tento cíl nepotřebuje žádnou obhajobu, protože vzdělávání je v rozumné společnosti chápáno jako hodnota sama o sobě. Jako něco, co člověka obohacuje, přetváří a současně mu umožňuje lépe rozumět světu a tím se v něm také snadněji pohybovat.
Školy tu nejsou primárně pro stát, kraj či obec, ale jsou vytvářeny pro to, aby nás pozvedaly, aby institucionalizovaly naši cestu za poznáním, aby na ni přiváděly i ty, kteří by si jinak nevěřili nebo by nevěděli, jak jsou jejich znalosti a dovednosti důležité. Vzdělání nám umožňuje stát se, čím chceme, být lékaři, ekonomy, techniky, historiky či právníky, a tento význam pro nás neztrácí ani v průběhu života. Vzdělání má mnoho cílů, které jsou důležité pro jednotlivce, ale i pro celou společnost. Ale má také jeden cíl, který se nedá žádnými sociologickými či ekonomickými parametry vyjádřit. Má hodnotu pro nás samé. Umožňuje nám lépe rozumět světu, v němž se pohybujeme, lépe si poradit s věcmi, jež nás obklopují, lépe pochopit lidi, kteří jsou kolem nás.
Proces vzdělávání ovšem není snadný, je spojený s překonáváním a námahou, podle starého hesla „žádný učený z nebe nespadl“. Proto je a musí být škola spojena s řádem, jenž přináší jistotu, ale také autoritu a vede ke spravedlnosti, a který nám pomáhá najít cestu k poznání. Vzdělávání je ale také radostné, patří k němu ty šťastné chvíle, kdy začínám něčemu rozumět, kdy se dovídám, objevuji, přicházím věcem na kloub. Proto i škola, jako místo poznávaní, má přinášet radost a není nesmyslným požadavkem, že bychom se do ní měli těšit. I když vím, že k takové situaci je ještě leckde daleko. Proces vzdělávání je ale především založen na důvěře, nikdo nepoznává zcela sám, ale aby byl proces vzdělávání úspěšný, musí žák uvěřit svému učiteli, že mu předává to nejlepší, co ví, že ho vede po cestě, na jejímž konci by žák mohl, jak se také pěkně říká, přerůst svého učitele. Škola má být tedy prostorem spravedlivého řádu, radosti a důvěry.
Moderní škola je ovšem propojena tisíci viditelnými i neviditelnými vazbami se svým okolím. Stát musí dbát na její celkovou úroveň a vytvářet metodické a finanční podmínky pro rozvoj škol. Zřizovatelé musejí poskytovat vhodné prostory a starat se o to, aby na školách působili dobří učitelé. Nesmíme zapomínat ani na všechny další pracovníky, kteří zajišťují každodenní chod našich škol. Klíčovou roli ovšem mají a musejí sehrávat rodiče. Bez jejich pomoci a trvalého zájmu, kritické i sebekritické pozornosti věnované výchově a vzdělávání nebudeme mít dobré školy, ale nedosáhneme ani toho, aby se vzdělávání stalo už od mládí přirozenou a radostnou součástí našeho života.
Ti všichni a to všechno vytváří okolí školy, prostředí, v němž se škola rozvijí, vnější prostor, na kterém sice záleží, ale který není rozhodující. Přes všechna opatření, reformy a řeči politiků či novinářů, nakonec spolu ve třídě zůstanou sami učitelé a jejich žáci. Vytvářejí v tu chvíli zvláštní společenství těch, kteří vědí, s těmi, kteří se mají dovídat. Z hlediska úspěchu vzdělávání je toto nejdůležitější okamžik. Je-li učitel kvalitní a má-li rád své žáky, a pokud žáci respektují jeho vědomosti a těší se na to, co se budou dovídat, pak to nemůže špatně dopadnout, i kdyby vnější podmínky školy nebyly právě nejlepší.
Mějme tedy při všech opatřeních, vizích, nových technologiích a experimentech na paměti to, co je na škole nejpodstatnější, totiž konkrétního učitele a konkrétní žáky, protože ti jsou jediným skutečným klíčem k úspěchu vzdělávacího systému. Jen oni mohou nakonec vytvořit spravedlivou, příjemnou a obohacující školu.
Přál bych nám všem, abychom právě takové školy měli. V den, kdy zahajujeme další školní rok, měli bychom všichni místo velkých slov o tom či onom problému našeho školství alespoň na chvíli pomyslet na ty, kteří se dnes zase po čase setkali tváří v tvář. Na učitele a jejich žáky.
Tedy všichni, kteří jste dnes přišli do školy - a tím vlastně tvoříte školu, protože škola není budova, ale lidé, žáci, žákyně a jejich vyučující – buďte ujištěni, že na vás dnes myslíme, že jsme se snažili v různých rolích udělat všechno proto, abyste mohli učit a mohli jste se učit v dobrých podmínkách, že do vás vkládáme svoje očekávání a svoje naděje a že věříme, že vzdělávání pro vás bude radostí a výzvou.
Přeji všem dobrý začátek nového školního roku.
Petr Fiala,
ministr školství, mládeže a tělovýchovy
Záznam projevu si lze poslechnout ZDE
