„Pro mne to znamenalo, že jsem se necítil nijak vyčleněný ze společnosti. Učil jsem se to samé, co ostatní, bojoval se stejnými domácími úkoly, soutěžil ve stejných hrách… A přišlo mi to samozřejmé. Přínos to mělo i pro spolužáky. Předně se dověděli, že po světě chodí lidé, kteří špatně vidí nebo nevidí vůbec. Ale zjistili také, že se takových lidí není třeba bát a že potřebují mít své věci na svém místě. S lidmi s postižením se chtě nechtě budou v životě potkávat, a díky své zkušenosti budou vědět, jak jim pomoci, jak se k nim chovat a co jim třeba nepomáhá vůbec,“ popisuje Vojtěch Polášek, v čem spatřuje hlavní přínos společného vzdělávání.
„Občas slýchávám, že společné vzdělávání komplikuje výuku a přidává pedagogům práci navíc. Myslím si, že je to, jako ostatně všechno kolem společného vzdělávání, velice individuální,“ komentuje Vojtěch Polášek jeden z nejčetnějších argumentů proti společnému vzdělávání. „V některých situacích to může od pedagoga vyžadovat kreativní řešení. Jak třeba nevidomému vysvětlit, jak vypadá molekula vody? Prozradím vám, že na to stačí trocha plastelíny. I když to občas představuje nějakou práci navíc, může to učitele dovést k úplně novým pohledům na to, jak nějakou látku vysvětlit. Nicméně si samozřejmě dokážu představit případy, kdy taková poměrně jednoduchá příprava stačit nebude.“
„Už od mateřské školky jsem se vzdělával společně s dětmi bez postižení. Tenkrát v devadesátých letech byla inkluze ještě v plenkách. Záleželo především na vedení školy a pedagozích, jestli se chtěli do společného vzdělávání pustit. A já jsem v tomto ohledu narazil na vstřícné lidi a jsem za to rád,“ vzpomíná Vojtěch Polášek na svou ranou školní dráhu, kterou strávil v Mateřské škole Radost a na Základní škole Sedmikráska v Rožnově pod Radhoštěm. „Tato škola vlastně praktikovala společné vzdělávání už tenkrát. Mezi mými spolužáky byste našli děti s tělesným postižením, s poruchami učení, ale také děti bez postižení.“
„Již záhy jsem poznal, že pokud budu chtít dělat to co ostatní, nebude to vždycky jednoduché a bude to často vyžadovat nějakou práci navíc. Třeba takové psací písmo mi dávalo opravdu zabrat. Zároveň jsem ale zjistil, že to není nemožné. Umím se podepsat, anebo napsat pár řádek na pohlednici, a když se bude příjemce snažit, dokonce to přečte. To je asi to nejdůležitější, co si odnáším ze základní školy,“ vypráví Vojtěch Polášek s úsměvem.
„Spoustu času se spolužáky jsem také trávil mimo školu. To je něco, na co by se nemělo zapomínat. Ve škole se sice naučíte spoustu věcí, ale jaké je to lézt přes plot, jak rychle se dá jet na kole ve dvou nebo jak na holky, to vás tam nenaučí,“ vzpomíná Vojtěch Polášek na své dětství a mimoškolní aktivity a zároveň tak trefnými příklady ilustruje přínos sociální inkluze. „Hodně pro mě spolužáci znamenali především během studia na Gymnáziu Jozefa Miloslava Hurbana v Čadci, kdy jsem přebýval na internátě a musel si všechno zařizovat sám. To mě hodně připravilo na vysokoškolský život, kdy se člověk už tolik nemůže spoléhat na pomoc ostatních. Jistě, spoustu užitečných věcí vás naučí rodiče, případně existují kurzy sebeobsluhy, ale to, co jsem odkoukal od spolubydlících na škole, využívám dodnes,“ dodává.
„Všechno kolem společného vzdělávání je hodně individuální. Nemyslím si, že všechny znevýhodněné děti musí bezpodmínečně projít společným vzděláváním. Pro některé to opravdu nemusí být správná cesta. Myslím si ale, že by každé takové dítě mělo dostat možnost to zkusit. Protože společné vzdělávání není jen o tom, že vedle sebe sedí děti s postižením a bez něj. Společné vzdělávání boří bariéry, které může mezi zdravé a znevýhodněné lidi postavit společnost, předsudky či pouhá neznalost,“ uzavírá Vojtěch Polášek s rozvahou.
