„Když Kubíček nezačal v jednom roce věku mluvit, nejdříve jsme se domnívali, že může být sluchově postižený, jako můj mladší bratr. Ten navštěvoval v osmdesátých letech běžnou základní školu, což mu umožnilo se začlenit a uspět v dalším životě. Kromě několika měsíců po ukončení střední školy nebyl nikdy evidován na úřadu práce a to je také jedním z důvodů, proč považuji společné vzdělání za důležité a proč jsem ho zvolila i pro své syna Jakuba,“ vzpomíná Kubova maminka na počátky jejich nelehké cesty.
„První diagnóza zněla těžší forma autismu. Přiznám se, že mě to dost rozhodilo, ale přestěhovali jsme se z Prahy do Slaného, kde je speciální školka se zaměřením na logopedické problémy a tam se o něj bezvadně postarali,“ vypráví paní Wallisová o Kubově prvním kontaktu se vzdělávacím systémem. „Společné vzdělávání našeho syna v běžné škole jsme pak zvolili po důkladném zvážení a po dohodě s odborníky (psycholog, pedopsychiatr, logoped) a speciálně pedagogickým centrem. Primární inteligence je u Kuby totiž zachována a tak bylo konstatováno, že s příslušnou podporou by měl běžnou základní školu zvládnout,“ dodává Michaela Selmi Wallisová.
„Nejprve jsme se hlásili do logopedické třídy na 12. základní škole v Kladně, neboť Kuba má stále nemalé problémy s řečí, ale bohužel nebylo místo. V tu dobu tam ale zakládali ve spolupráci s hokejovým klubem Rytířů hokejovou třídu. Náš Kuba je veliký fanoušek hokeje a především Jaromíra Jágra. V době, kdy neřekl ani pořádně slova máma nebo táta, přišel ze školky právě s jeho obrázkem a stále nadšeně opakoval: Ágr, ágr,“ vzpomíná s úsměvem maminka.
A tak Kuba začal postupně chodit do školičky bruslení pro předškolní děti na kladenském zimním stadionu, kde slavný hokejový klub Rytířů vyhledává už i ty nejmenší hokejové talenty a následně i do hokejové přípravky. „S ředitelem školy, který byl velmi vstřícný, jsme se dohodli, že Kuba zkusí hokejovou třídu, přičemž bude docházet na logopedické doučování. Dva roky to fungovalo víceméně dobře. Se spolužáky žádný zásadní problém nebyl, dokonce ani v hokejové třídě, kde jsou kluci k sobě přeci jen trochu drsnější. Také většina rodičů měla pro Jakubovo začlenění pochopení. Část rodičů však byla bohužel proti, což mělo za následek přeřazení Kuby z hokejové do běžné třídy“, říká paní Wallisová smutně. Přitom ale neopomene dodat, že přístup ředitele, pedagogů a asistenta pedagoga byl veskrze přátelský, vstřícný a zároveň profesionální. „Společné vzdělávání, jak se o něm dnes mluví, rozhodně není pro pedagogy jednoduché, to je potřeba si uvědomit. A vážit si jich za jejich práci a nasazení!“ dodává s pochopením Jakubova maminka.
Přesto paní Wallisová své rozhodnutí Kubu vzdělávat společně s ostatními dětmi nelituje a domnívá se, že dětem se znevýhodněním společné vzdělávání obecně prospívá a rozvíjí je. „Kontakt s dětmi bez postižení je nutí k vyššímu výkonu a vyrovnání se i s hendikepem. Spolužáci se naopak učí, že ne každý je stejný a když mu třeba nejde čeština, tak se mu zase daří jinde, jako například v matematice. Konkrétně Kuba se výrazně zlepšil v řeči i sociálních dovednostech, což by se mu podle mne v autistickém prostředí moc nedařilo. Podle mého názoru i názoru odborníků nezaostává za svými vrstevníky v obecných znalostech, což je při jeho diagnóze skvělá zpráva,“ uzavírá Kubova maminka.
