Věcný záměr vysokoškolského zákona jde do meziresortního připomínkového řízení

Věcný záměr připravovaného nového vysokoškolského zákona zamířil tento týden do meziresortního připomínkového řízení. V souvislosti s připravovanou reformou vysokých škol se v diskusích objevila řada nepřesných či zavádějících tvrzení. MŠMT proto připravilo jasné odpovědi na nejčastější připomínky, které se ve veřejném prostoru objevily. Cílem je vyjasnit, co věcný záměr obsahuje, v jaké fázi se jeho příprava nachází a jaké úvahy za jednotlivými řešeními stojí.

Tvrzení: „Reforma je blesk z čistého nebe. Nikdo o ní nevěděl a najednou je tu hotový návrh.“

Skutečnost: Potřeba nahradit zákon o vysokých školách z roku 1998 je předmětem odborné debaty takřka 20 let. Ministerstvo přípravu nové právní úpravy výslovně avizovalo už při projednávání poslední velké novely č. 52/2025 Sb. Téma vnitřního řízení českých vysokých škol přitom dlouhodobě otevírají i mezinárodní evaluace, včetně institucionálního evaluačního programu Evropské asociace univerzit (EUA) uskutečněného na řadě českých vysokých škol. Příprava věcného záměru běží od počátku roku 2026 a od začátku probíhá na otevřených platformách: expertní a fokusní skupiny, participativní skupina, opakovaná jednání s Českou konferencí rektorů a Radou vysokých škol, samostatná jednání se soukromými a státními vysokými školami a projednání v příslušném orgánu Poslanecké sněmovny. Průběžné verze návrhu ministerstvo zveřejňuje.

Nové tedy není téma ani záměr, ale pouze to, že návrh poprvé dostal konkrétní podobu, o které lze věcně diskutovat.

Tvrzení: „MŠMT s přípravou zákona spěchá a chce ho schválit bez řádného procesu a konzultací.“

Skutečnost: Do konce roku 2026 má MŠMT předložit vládě pouze věcný záměr zákona, tedy popis cílů a základních principů, nikoli paragrafové znění. Věcný záměr nyní prochází meziresortním připomínkovým řízením. Paragrafové znění se má připravovat v roce 2027 a následně projde standardním legislativním procesem včetně projednání v Poslanecké sněmovně a Senátu. Celý proces přípravy je naopak velmi dlouhý, s celou řadou jednání se zástupci vysokých škol a dalšími partnery. Ani nabytí účinnosti zákona neznamená okamžitou změnu. Návrh rozkládá náběh opatření do několika fází, takže v plné podobě by nový systém začal fungovat postupně schválení zákona. Stávající rektoři, děkani a členové akademických senátů přitom dokončují svá funkční období. Reforma tedy není otázkou týdnů, ale procesu, který potrvá řadu let.

Tvrzení: „Zákon se připravuje za zavřenými dveřmi, bez účasti akademické obce. Ministerstvo nedostatečně zapracovává reflexi ze strany reprezentací vysokých škol.“

Skutečnost: Příprava věcného záměru probíhá formou odborné diskuse, do níž jsou systematicky zapojeny vysoké školy i jejich reprezentace. Ministerstvo svůj návrh zveřejnilo a opakovaně jej projednávalo s Českou konferencí rektorů (ČKR) a Radou vysokých škol (RVŠ), včetně společných jednání (například 10. a 19. června, 26. srpna a 4. září 2026). Dílčí témata se průběžně diskutují v expertních a fokusních skupinách s odborníky a zástupci škol; tématu se věnoval i příslušný podvýbor Poslanecké sněmovny a 13. října se v Poslanecké sněmovně koná kulatý stůl za účasti poslanců, ministerstva, zástupců vysokých škol a dalších. Samostatně probíhají jednání se zástupci soukromých vysokých škol, státních vysokých škol a Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany. Přehled, resp. výběr hlavních milníků projednávání je součástí zveřejněných materiálů na webu ministerstva.

Podněty z těchto jednání se do návrhu promítly. Oproti dřívějším verzím se návrh posunul mimo jiné v těchto směrech:

• posílení role akademického senátu – právo dvoutřetinovou většinou odmítnout kandidáta na rektora i na děkana, právo podat návrh na jejich odvolání;
• jasnější pojistky proti politizaci – zákaz členství v univerzitní radě pro současné i bývalé politiky po dobu pěti let od skončení funkce;
• rozložení přechodu na nový systém do tří fází s personální kontinuitou stávajících rektorů, děkanů i senátů.

Ministerstvo zároveň nepovažuje za zapracování připomínek pouze jejich doslovné přijetí. Část podnětů směřuje proti samotnému jádru reformy, tedy proti oddělení strategického, výkonného a akademického řízení a proti jednoznačnému určení odpovědnosti za výsledky. Tyto podněty ministerstvo posoudilo a s odůvodněním je nepřijalo, což je legitimní součást přípravy právního předpisu, nikoli odmítání diskuse s akademickou obcí.

Tvrzení: „Návrh je příliš obecný, nejsou v něm vyjasněné detaily, je právně neuchopitelný.“

Skutečnost: Věcný záměr má ze své povahy popsat cíle, principy a základní obsah budoucí úpravy, nikoli její paragrafové znění; jeho obsahové náležitosti stanoví Legislativní pravidla vlády. Konkrétní formulace jednotlivých ustanovení bude úkolem až samotného návrhu zákona, který bude připraven v roce 2027 a znovu projde meziresortním připomínkovým řízením. U klíčových institutů jde přitom návrh podstatně dál, než je u věcného záměru obvyklé – právě proto, aby byl předmět diskuse zřejmý a aby ministerstvo blíže popsalo s jakou logikou a potenciálními dopady návrh připravuje. Popisuje složení univerzitní rady po třetinách i podmínky neslučitelnosti funkcí, postup výběru a odvolání rektora, pravomoci akademického senátu, právní povahu a náležitosti smlouvy o financování i strukturu kariérních stupňů. Tam, kde návrh detaily neurčuje, jako je oblast vnitřní organizace školy, rozsah pravomocí delegovaných na fakulty, podoba poradních orgánů, nejde o opomenutí, ale o záměr. Tato rozhodnutí mají primárně zůstat na samotných vysokých školách a jednotná zákonná úprava by zde snížila jejich autonomii.

Tvrzení: „Nejsou jasné cíle úpravy. Nejdřív se bavme o tom, jaké vysoké školy chceme a co je to kvalita, teprve následně o tom, jak mají fungovat.“

Skutečnost: Cíle úpravy formuluje věcný záměr výslovně, a to zejména pro nejkontroverznější část vnitřního řízení: akceschopné vedení s jednoznačným určením kompetencí a odpovědnosti, otevřenost vůči společnosti při zachování pojistek autonomie a možnost uzpůsobit řízení poslání, úkolům a velikosti konkrétní školy.

Otázka „jaké vysoké školy chceme“ má ale dvě roviny, které je třeba rozlišit. Obecné poslání vysokých škol a rámec toho, co se rozumí kvalitou, popisuje zákon a evropské standardy (ESG). Tyto definice jsou z povahy věci obecné, protože kvalitní vzdělávání v lékařství vypadá jinak než ve filozofii a kvalitní výzkumná univerzita vypadá jinak než kvalitní neuniverzitní vysoká škola. Konkrétní cíle mají formulovat dva jiné nástroje: strategický záměr ministerstva na straně státu a strategický záměr, tedy mise, jednotlivé vysoké školy na straně instituce. Jejich propojení má zajistit nově navržené kontraktové financování.

Zákon proto nemá určovat, jaká má být role a mise každé jednotlivé vysoké školy. Má zajistit, aby každá z nich – ať už je její mise jakákoli – měla funkční řízení, férový systém akademických kariér a jasnou odpovědnost za výsledky. Bez toho nelze naplnit žádnou misi. Diskuse o cílech vedená pouze v obecné rovině by naopak skončila u deklarací, se kterými všichni souhlasí a které v praxi nevedou k žádným změnám.

Tvrzení: „Co je myšleno deklaracemi ministerstva o tom, že nový zákon posouvá české vysoké školství blíže tzv. evropskému mainstreamu?“

Skutečnost: Odkaz na evropský mainstream neznamená přejímání konkrétního zahraničního modelu. Pojem odkazuje na dva principy:

Zaprvé, navrhované řešení se pohybuje v rámci Základních hodnot Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání (EHEA), jak je vymezila komuniké ministrů z Paříže (2018), Říma (2020) a Tirany (2024): akademická svoboda, akademická integrita, institucionální autonomie, účast studentů a pracovníků na řízení vysokých škol a vzájemná odpovědnost vysokých škol a společnosti.

Zadruhé, kombinace orgánu se strategickým a rozpočtovým dohledem (univerzitní rada), výkonného vedení s jasnou odpovědností a akademické samosprávy je dnes v evropských systémech běžným uspořádáním, zatímco český model z roku 1998 se od něj odchyluje. Ministerstvo si je přitom vědomo, že zahraniční modely nelze přejímat beze změny, a proto se při přípravě zaměřilo na mechanismy použitelné v českém právním prostředí a doplnilo je prvky, které české reálie vyžadují.

Tvrzení: „Zákon ruší svobodu vysokých škol a narušuje jejich samosprávu.“

Skutečnost: Akademická svoboda je zaručena ústavně. Podle čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby. Reforma se jí přímo nedotýká: svoboda bádání, výuky, volby témat a zveřejňování výsledků zůstává nedotčena.

Akademická svoboda bývá spojována s institucionální autonomií jako další dimenzí svobody nad rámec individuální svobody akademiků a studentů. Institucionální autonomie nebo svoboda bývá popisována jako podmínka nutná pro naplňování akademických svobod akademiků a studentů.

Institucionální autonomie je chápána jako míra samosprávy nutná pro efektivní rozhodování vysokých škol ohledně jejich akademické práce, standardů či řízení. Samospráva znamená podíl akademické obce v řídících orgánech vysokých škol, nikoliv exkluzivní právo kontrolovat všechna rozhodnutí na vysoké škole. Naopak v akademických orgánech by měli mít akademičtí pracovníci většinu.

Tyto mezinárodně přijímané principy věcný záměr zákona plně respektuje. Rozhodnutí o konkrétní podobě a míře samosprávy je dané zákonem o vysokých školách a je proto legitimní, aby docházelo ke změnám v souladu se společenskými potřebami. Podíl vnějších partnerů vysokých škol na rozhodování zejména o strategických otázkách je v evropském prostředí naprosto běžný a dá se říct, že jde o již výše zmíněný tzv. evropský mainstream.

Institucionální autonomie nebo akademická samospráva tedy neznamená, že o všech otázkách vysoké školy rozhodují výhradně osoby volené zevnitř instituce. Kdyby to tak bylo, neměla by autonomní vysoké školy většina evropských a pravděpodobně i mimoevropských států.

Tvrzení: „Návrh významně omezuje práva studentů podílet se na řízení vysokých škol.“

Skutečnost: Zastoupení studentů zůstává zachováno tam, kde má věcný smysl, a v některých ohledech se naopak posiluje.

• Akademický senát bude mít vymezenou samostatnou kurii doktorandů a samostatnou kurii studentů bakalářských a magisterských studijních programů.
• Akademický senát sám schvaluje pravidla pro průběh a ukončování studia, podmínky přijímání ke studiu, pravidla pro poskytování stipendií a pravidla pro řešení disciplinárních přestupků – tedy právě ty předpisy, které se studentů týkají nejvíce.
• Studenti mohou být členy univerzitní rady: akademický senát navrhuje jednu třetinu jejích členů z řad akademické obce, tedy i z řad studentů. Není-li mezi nimi žádný student, účastní se jednání univerzitní rady zástupce studentů zvolený akademickým senátem jako host.
• V orgánech, které škola podle zákona zřídí – zejména v orgánu dohlížejícím na kvalitu, v radách studijních programů, v akademických senátech fakult a v orgánu zajišťujícím ochranu práv studentů – mají být studenti významně zastoupeni. Orgán zajišťující ochranu práv studentů návrh zavádí nově.

Tvrzení: „Zákon politizuje vysoké školy. Univerzitní rada je vstupní branou pro politiky.“

Skutečnost: Návrh s žádnými politickými nominacemi nepočítá a obsahuje výslovné pojistky proti politizaci. Smyslem je otevřít školy odbornému pohledu zvenčí, nikoli je vystavit politickému vlivu.

• Členem univerzitní rady nemůže být současný ani bývalý člen vlády, poslanec, senátor nebo člen předsednictva politické strany či hnutí, pokud od skončení jeho působení v takové funkci neuplynulo alespoň pět let.
• Ministr školství členy univerzitní rady formálně jmenuje, ale nevybírá. Nominace podává akademický senát školy, odborná výběrová komise a sami již jmenovaní členové rady. Ministr je povinen nominovanou osobu jmenovat; odmítnout ji může pouze tehdy, nesplňuje-li zákonné podmínky pro výkon funkce.
• Členové navržení výběrovou komisí nesmějí být současnými ani bývalými zaměstnanci dané školy, ani s ní být v obchodním či jiném vztahu zakládajícím střet zájmů.
• Člen rady vykonává funkci s péčí řádného hospodáře a odpovídá za škodu způsobenou vysoké škole.
• Funkční období člena rady je šestileté, tedy delší než volební období Poslanecké sněmovny.

Akademický senát si navíc zachovává právo kvalifikovanou většinou odmítnout kandidáta na rektora a může spoluiniciovat odvolání člena univerzitní rady, který závažně porušil povinnosti spojené s výkonem funkce.

Tvrzení: „Rektor získá příliš velkou moc. Co se stane, když bude jednat proti zájmu vysoké školy?“

Skutečnost: Rektor v návrhu získává výkonné pravomoci, ale současně významnou míru zodpovědnosti. Návrh obsahuje tyto pojistky proti zneužití moci:

• Statut, strategii, rozpočet a nakládání s majetkem nad stanovenou hodnotu schvaluje univerzitní rada po projednání v akademickém senátu. Rektor je nemůže přijmout sám.
• Univerzitní rada průběžně dohlíží na plnění strategie a na hospodaření školy a zasedá nejméně šestkrát ročně.
• Univerzitní rada může ze zákonem stanovených důvodů, a kvalifikovanou většinou i bez uvedení důvodu, navrhnout prezidentu republiky odvolání rektora.
• Akademický senát může dvoutřetinovou většinou odmítnout kandidáta na rektora vybraného univerzitní radou dříve, než je navržen ke jmenování, a může podat návrh na odvolání rektora.
• Část vnitřních předpisů – pravidla pro průběh a ukončování studia, podmínky přijímání, stipendia a disciplinární přestupky – schvaluje přímo akademický senát.

Tvrzení: „Reforma ruší fakulty a bere jim samostatnost.“

Skutečnost: Fakulty se neruší. Mění se způsob, jakým se určuje rozsah pravomocí fakult. Dosud jej jednotně pro všechny školy vymezoval zákon; napříště jej stanoví statut a rektor konkrétní vysoké školy. Vysoká škola může na fakultu a na děkana přenést pravomoci v pracovněprávních věcech, vnitřní organizaci fakulty, nakládání s přidělenými prostředky, tvorbě a uskutečňování studijních programů, rozhodování o právech a povinnostech studentů, tvůrčí i doplňkové činnosti, zahraničních vztazích a správě svěřeného majetku. Rozsah autonomie fakulty tedy určuje sama škola, nikoli ministerstvo.

Zároveň se mění postavení děkana: bude vedoucím zaměstnancem vysoké školy podřízeným rektorovi, nikoli samostatným orgánem s vlastní zákonnou působností. Odpovídá to tomu, že za hospodaření a strategii školy jako celku odpovídá rektor. Neznamená to, že děkan ztrácí rozhodovací prostor – ten mu vymezuje statut školy a rektor a v jeho rámci rozhoduje za vysokou školu samostatně.

Výběr děkana zůstává otevřený a s účastí akademické obce: probíhá ve výběrovém řízení, jehož součástí je slyšení uchazečů před akademickou obcí fakulty, a akademický senát vysoké školy i univerzitní rada mohou vybraného kandidáta dvoutřetinovou většinou odmítnout. Vysoká škola si může statutem zřídit akademické senáty fakult.

Tvrzení: „Reforma otevírá cestu ke školnému a ke zhoršení dostupnosti studia.“

Skutečnost: Reforma školné nezavádí ani nenavrhuje. Ministerstvo jeho zavedení odmítá a vláda to garantovala ve svém programovém prohlášení.

V oblasti studia míří návrh k větší dostupnosti a prostupnosti. Zavádí denní a externí formu studia namísto dnešního členění na prezenční, distanční a kombinované, umožňuje uznávat předchozí vzdělání i výsledky celoživotního vzdělávání, zakotvuje sdružené studium a krátké programy a sjednocuje pravidla přijímacího řízení tak, aby uhrazený poplatek pokrýval všechny pokusy u přijímací zkoušky.

Tvrzení: „Jsou ohroženy finanční prostředky na stipendia pro studenty.“

Skutečnost: Prostředky určené na podporu studentů reforma nesnižuje, naopak rozšiřuje možnosti jejich využití. Stipendijní fond tvořený z poplatků za delší studium zůstává zachován; pokud jej škola nezřídí, zákon tyto prostředky účelově váže na podporu studentů v širším smyslu – tedy na stipendia i na navazující podpůrné služby, například poradenství. Ministerstvo zároveň připravuje samostatný rámec pro podpůrné služby studentům se specifickými potřebami a pro služby v oblasti ochrany duševního zdraví, aby byly podmínky srovnatelné na všech vysokých školách.

Tvrzení: „Změna vnitřního řízení vysokých škol nic nevyřeší. Problém českého vysokého školství není v tom, že by se školy neuměly řídit, ale v nedostatku financí.“

Skutečnost: Ministerstvo netvrdí, že změna řízení sama o sobě vyřeší všechny problémy. Věcný záměr to uvádí výslovně: reforma řízení je podmínkou nutnou, nikoli dostatečnou, a právě proto je v jednom materiálu propojena se změnami ve financování, akademických kariérách, zajišťování kvality a studiu.

Navrhovaný způsob financování, tedy víceletá smlouva mezi ministerstvem a vysokou školou s dohodnutými cíli a indikátory, předpokládá, že na druhé straně stojí instituce schopná přijmout závazek za celou školu a nést odpovědnost za jeho plnění. Tam, kde se rozhodování dělí mezi řadu orgánů a strategický závazek za celek fakticky nemá kdo přijmout, takovou smlouvu uzavřít nelze.

Totéž platí i u nového kariérního systému s funkčními místy docentů a profesorů, který předpokládá, že škola je schopna vést strategickou personální politiku. Bez změny řízení by tato opatření zůstala na papíře.

Vyšší objem prostředků by tedy bez schopnosti strategicky rozhodovat systémovou změnu nepřinesl.

Tvrzení: „Mluvit o současném systému řízení jako o kolektivní nezodpovědnosti je neadekvátně kritické vůči akademické obci.“

Skutečnost: Pojem „kolektivní neodpovědnost“ v preambuli věcného záměru nehodnotí práci akademiků ani kvalitu českých vysokých škol. Popisuje vlastnost institucionálního uspořádání: stav, kdy je rozhodovací pravomoc rozdělena mezi více orgánů tak, že po rozhodnutí nelze určit, kdo za ně nese odpovědnost.

Například rozpočet i strategický záměr schvaluje jak mnohohlavý akademický senát, tak od chodu univerzity odtržená správní rada, a za jejich naplnění odpovídá rektor. Děkan je volen fakultním senátem a vůči rektorovi není v podřízeném postavení, takže rektor odpovídá za hospodaření a strategii celku, aniž má nástroje je ve všech součástech prosadit. Výsledkem je rozptýlená odpovědnost a odkládání obtížných rozhodnutí.

Návrh na to odpovídá oddělením tří rolí: strategický dohled a kontrola (univerzitní rada), výkonné řízení a odpovědnost za výsledky (rektor a děkani) a akademická samospráva a ochrana akademických hodnot (akademický senát). Cílem je, aby u každého rozhodnutí bylo zřejmé, kdo jej učinil a je za něj zodpovědný.

Tvrzení: „Řízení vysokých škol se „externalizuje“. Školy se budou řídit jako firmy a ovládne je byznys.“

Skutečnost: Věcný záměr zapojuje vnější partnery do strategického rozhodování vysokých škol, nikoliv do operativního a akademického řízení. Univerzitní rada, která má zahrnovat 1/3 členů z neakademického prostředí, má jasně ohraničené pravomoci bez možnosti přímo ovlivňovat akademické otázky. Zapojení respektovaných vědců z prostředí mimo vysoké školy do univerzitní rady podpoří nastavování vysokých standardů kvality vědecké a vzdělávací činnosti.

Vysoká škola má jiné poslání než firma a návrh s tím počítá. Vnější pohled má do strategického rozhodování vstupovat proto, že vysoké školy hospodaří s veřejnými prostředky a dopad jejich činnosti přesahuje instituci samotnou, nikoli proto, aby jejich směřování určovaly komerční zájmy. Návrh je nastaven tak, aby vysokou školu nemohla ovládnout žádná jediná skupina: ani stát, ani zástupci praxe, ani samotní členové akademické obce.

Tvrzení: „Univerzitní rady – a přes ně stát a firmy – budou rozhodovat, které obory se smějí učit, a to podle krátkodobých potřeb trhu.“

Skutečnost: O obsahu výuky a výzkumu, o podobě studijních programů a o vnitřním hodnocení kvality rozhodují i nadále akademické orgány školy; v akreditačních otázkách pak Národní akreditační úřad pro terciární vzdělávání. Tyto pravomoci se na univerzitní rady nepřenášejí a stát ani zástupci praxe do nich nevstupují.

Univerzitní rada má pravomoci strategické, rozpočtové a konstitutivní: schvaluje na návrh rektora statut a strategii školy, rozpočet a nakládání s majetkem nad stanovenou hodnotu, dvoutřetinovou většinou rozhoduje o zřízení, sloučení nebo zrušení součástí školy a řídí výběr rektora. Rozhodování o jednotlivých studijních programech mezi její pravomoci nepatří.

Tvrzení: „Jsou ohroženy majetky vysokých škol. Univerzitní rada školu zadluží a rozprodá její majetek.“

Skutečnost: Věcný záměr režim nakládání s majetkem oproti dnešku zpřísňuje.

• Univerzitní rada nemůže o majetku rozhodovat z vlastní iniciativy. Rozhoduje výhradně o návrzích předložených rektorem; sama návrh podat nemůže.
• Prodej majetku nad zákonem stanovenou hodnotu vyžaduje předchozí souhlas ministerstva a projednání v akademickém senátu vysoké školy. Takovou podmínku dnešní zákon neobsahuje.
• Úvěr si škola může vzít pouze na rozvojové účely v souladu se svým strategickým záměrem; z úvěru nelze hradit provoz. Záměr musí schválit univerzitní rada.
• Majetkovou účast v jiné právnické osobě schvaluje univerzitní rada na základě posouzení právních, ekonomických a reputačních rizik a přínosů pro plnění veřejné mise školy. Investice nesmí být nikdy spojena se ztrátou vyšší, než je vložený kapitál, a evidenci majetkových účastí škola zveřejňuje.
• Členové univerzitní rady vykonávají funkci s péčí řádného hospodáře a odpovídají za škodu způsobenou vysoké škole. Zákonné omezení výše náhrady se neuplatní, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo byl-li člen rady či osoba jemu blízká zvýhodněn.