„Velmi oceňuji jeho vitalitu a energii, kterou pak přináší i domů. Že s dětmi blbne a vyhazuje je do vzduchu, prostě, že je takový jejich táta, ta jeho role se objevuje i tady. Takže do školky přináší něco jiného než maminka nebo paní učitelka. Děti za ním jdou, protože ví, že s ním bude legrace a že si to užijí. V tom určitě vidím přidanou hodnotu,“ tvrdí Kateřina Lucáková.
A jak své povolání vidí Bohumil Lucák, se můžete dozvědět v následujícím rozhovoru.
Co Vás přivedlo k tomuto povolání?
V době kdy jsem nastupoval, jsme především potřebovali zaměstnance. Navíc jsem pracoval v automobilovém průmyslu, což bylo časově náročné, takže jsem své děti viděl často až večer, nebo o víkendech. Především jsem si ale chtěl vyzkoušet práci s dětmi, jelikož na to mám i vzdělání. Jednak mám Palestru (Vysoká škola tělesné výchovy a sportu Palestra) a také jsem studoval pedagogickou fakultu.
Mohl byste popsat Váš běžný den ve školce?
V podstatě ten den začíná tím, že se od půl osmé scházíme, děti si hrají tak do tři čtvrtě na devět, kdy se snažím, abychom se všichni sešli kvůli hygieně. Pak jdeme jíst. Poté děláme řízené činnosti (jedná se o předem připravené činnosti, jejichž účelem je dítě něco nového naučit) – to máme i na nástěnkách, aby rodiče věděli, jaké aktivity s dětmi děláme. Zpíváme, tančíme – já jsem kdysi aktivněji sportoval, takže trochu cvičíme, samozřejmě v mezích možností dětí. Dneska jsme třeba dělali rytmiku a melodiku. A pak třeba když jdeme po ulici – jak jsem tady zprofanovaný, tak s dětmi zpíváme, ačkoli se domnívám, že v tom nejsem nejlepší, ale zpívám rád, lidé v okolí to ale hodnotí pozitivně. Otázka je, jak jsou objektivní (smích). Podle počasí tedy chodíme ven, abychom byli do oběda zpět, pak je odpolední odpočinek a pak buď doděláváme, co se dopoledne nestihlo, nebo si hrajeme. A potom se rozcházíme pomalu domů.
Mají děti nějaké oblíbené hry nebo aktivity?
Ony nejsou schopné zaměstnat se trvale jednou aktivitou, takže se to hodně střídá. Aby to pro ně bylo zajímavé, tak to musíte střídat. Rádi si třeba na hřišti zatancují nebo zasportují a pak hurá, běží na houpačky, stavět bábovky. Jezdíme na minivýlety – byli jsme teď v pátek, kde je zase nejvíc zaujala zmrzlina, takže měly všechny vestičky zamazané. Jsou to malé děti, takže jejich pozornost je každou chvíli někde jinde. Teď jsme třeba připravovali besídku a děti byly jeden den skvělé a druhý den, jako bych s nimi ani nepracoval, a pak zase paráda. A pak kdybyste se podíval na internet, tak vidíte, jak se jim to nakonec povedlo – dokonce mě nutily cvičit navíc, aby to měly opravdu natrénované. Jedno dítě se rozbrečelo a odešlo z pódia, ale jinak to byly jedničky.
Je něco, co máte na té práci nejraději?
Prostě práce s dětmi. Ráno mi přijdou první děti a od té doby se nezastavím. A to mě docela i baví, jelikož mám rád pohyb. To víte, když jim řeknete, ať uklidí hračky, tak se tváří otráveně, a když jim řeknete, že jdeme na nanuka, tak utečou do šatny, obléknou se sami a nejraději by vyrazily napřed.
Jak na vás reagují rodiče – přeci jen pan učitel ve školce je pořád ještě trochu unikát?
My jsme to prezentovali jako švédský model, kde učitelka a učitel hrají roli mámy a táty, což byla naše původní myšlenka s tím, že za celých 7 let, co to dělám, jen jedna maminka řekla, že svou dceru nebude nechávat s chlapem. Jinak absolutně kladně.
Kateřina Lucáková: "Já jsem teď říkala tady manželovi, že je vyhlášený jako strejda Bohouš tady na Břevnově jako místní VIP a lidé se k nám vlastně do školky už přihlašují kvůli němu. Takže je to pro nás vlastně benefit."
Jak na vás děti reagují?
Úplně špičkově; občas mi říkají strejdo, občas táto, někdy mami taky (smích). Já jsem s nimi asi nejvíc a ty děti mě berou jako svého nejbližšího člověka. Kdybyste přišel tak o čtvrt hodiny dřív, tak byste viděl, že děti odmítají jít domů a chtějí být tady se mnou dál, což se stává poměrně běžně.
Myslíte si, že vás děti vnímají jinak než paní učitelky
Já si myslím, že snahou je, aby nás vnímaly oba stejně, to není jen snaha, ale potřeba. Jednou jsem tu já, jindy kolegyně a je potřeba, aby se děti cítily v pohodě jak se mnou, tak s nimi. Je pravda, že já jsem tu nejvíc, takže je možné, že víc berou mě, ale to je hlavně tím, že jsem tu víc.
Je něco co byste vzkázal případným kolegům – mužům, kteří by o téhle práci uvažovali?
Tak vzkázat můžu. (smích) Děti jsou fajn, i když vás někdy drtí, a pokud chce nějaký kolega dělat s dětmi, tak je musí mít rád a musí ho to těšit. Abych šel do práce a díval se, kolik hodin to ještě bude a kdy půjdu domů, tak to fungovat nebude. Pak ta práce nebude stát za nic. Děti hned poznají, když je šidíte.
Tento článek jsme pro vás připravili ke Dni rovnosti žen a mužů, který byl poprvé vyhlášen 19. června 2006 projektem Půl na půl - rovné příležitosti žen a mužů ve spolupráci s partnerskými projekty v Dánsku, Lotyšsku, Polsku, Rakousku a Španělsku. Den rovnosti žen a mužů vyjadřuje respekt k rovnosti žen a mužů a má za cíl zvýšit povědomí široké veřejnosti o důležitosti této problematiky.
Foto zdroj: miniskolkakatka.cz
