* LN Před dvěma lety jste se vzdal náměstkování na ministerstvu školství kvůli prestižnímu Fulbrightovu stipendiu. Jak jste je získal?
Fulbrightova nadace vyhlašuje poslední tři roky téma, na jehož řešení se mohou podílet experti z celého světa. Já se přihlásil na téma Vysoké školy v 21. století - dostupnost a spravedlnost. Z několika set nás vybrali třicet s tím, že jsme měli možnost po dva roky hledat optimální způsoby, jak zvýšit dostupnost vysokoškolského vzdělávání a nastolit maximální rovnost šancí. Byly v tom i čtyři měsíce v různých amerických institucích, zejména na univerzitách. A co je důležité, naším úkolem tam nebylo jen poslouchat, ale i ovlivňovat jejich odborníky svými názory. Nakonec se konala ve Washingtonu konference, která probírala výsledky. Jsem pyšný, že jsem tam mohl právě já reprezentovat problémy Evropy, ačkoliv nás tam bylo z evropských zemí víc.
* LN K čemu jste dospěli?
Ukazuje se, že Evropa je na tom z hlediska dostupnosti vysokoškolského vzdělání a rovnosti šancí studovat hůř než země jako USA, Austrálie, Nový Zéland a skoro bych řekl, že i Čína.
* LN Čína? Byl jste tam?
Byl, v květnu. Nárůst počtu vysokoškoláků je ohromující. Přitom Čína má školné. A zároveň i půjčky. Kromě toho posílá tisíce mladých lidí na studie do ciziny, například do USA, s nimiž má mimochodem velmi podobný systém středního školství.
* LN Vracejí se?
Někteří se začínají zdráhat, proto se Čína rozhodla pro ekonomické stimulace.
* LN Není vysokoškolské vzdělávání v Číně, aspoň to humanitně zaměřené, omezováno přetrvávajícím politickým totalitarismem?
V kampusech panuje svoboda myšlení. Některé myšlenky se jen nesmějí vynášet ven.
* LN Vraťme se ale k Evropě. Jak může kontinent s tak dlouhou tradicí univerzit pokulhávat za USA nebo Austrálií?
Tradice představuje historickou výhodu. Zároveň ale i nevýhodu. Tradiční univerzity se hůře přizpůsobují novým potřebám.
* LN Chcete říct, že třeba více lpějí na akademických svobodách a nejsou tak přístupné manažerskému řízení?
Akademických svobod se netřeba vzdávat. Ty existují i na amerických a australských univerzitách. Stačí si poctivě odpovědět na otázku, zda je v Austrálii či ve Spojených státech - kde model řízení vysokého školství, ke kterému postupně spěje i Evropa, funguje již desítky let - méně akademické svobody než u nás. Tam je akademická svoboda určena poměrně jasně: akademická obec má hlavní slovo v tom, co se učí, kdo učí a kdo na základě jakých kritérií bude přijat ke studiu. Akademický pracovník má mít právo svobodně bádat a výsledky bádání svobodně šířit a při splnění jasně stanovených kritérií má právo na získání definitivy (tenure), která mu ve skutečnosti zajistí ještě větší míru svobody ve všech směrech.
* LN Máme si myslet, že v Americe samospráva s exekutivou nekomunikují?
Komunikují, ale na operativní řízení a ekonomiku školy má akademická samospráva daleko menší vliv, než je tomu v Evropě. Já jsem přesvědčen, že právě proto je tolik amerických univerzit na špici světových žebříčků kvality. V čele americké univerzity stojí prezident jmenovaný správní radou, která je taky jmenovaná. Často guvernérem státu, na jehož území působí.
* LN Kolik přispívá stát v Americe na veřejné univerzity?
Univerzita ve Wisconsinu, kterou dobře znám, dostává od státu už jen čtrnáct procent svého rozpočtu. Ještě před deseti lety to bylo čtyřicet. Aby takový propad dotací přežila a rozvíjela se, bylo třeba opravdu dobrých manažerů. Podařilo se.
* LN Minulý týden jste spolu s ministryní školství prezentoval výsledky výzkumu mezi akademickými pracovníky vysokých škol. Většina z nich například míní, že ve vysokém školství je málo peněz, ale taky, že se s nimi plýtvá. Nebo že vysoké školství potřebuje reformu. Člověk by řekl, že se nedovídáme víc, než jsme věděli. Mají takové výzkumy vůbec smysl?
Tak třeba zjištění, že pro hlubokou reformu vysokého školství jsou téměř tři čtvrtiny akademických pracovníků, je pro nás docela neočekávaný poznatek, který dost silně kontrastuje s tím, jak se k reformě stavěli někteří členové reprezentace vysokých škol. Docela nás překvapilo, že téměř 70 procent dotázaných připouští, že celý systém je málo efektivní. A ještě jeden příklad: zavedení některé z forem školného by uvítalo 70 procent dotázaných.
* LN Nebyly některé otázky návodné? Když se někoho zeptáte, jestli mu vyhovuje to, co má, nebo by radši něco jiného, skoro vždycky zvolí druhou variantu.
Taková námitka padla. Proto jsme nejen samotný dotazník, ale i data z výzkumu nechali posoudit nezávislou expertizou, kterou provedl děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Výsledky expertizy hovoří jasně: jednotlivé otázky byly položeny korektně, nebylo na nich nic manipulativního ani návodného a celý dotazník byl postaven podle pravidel výzkumu tohoto typu.
* LN Mimochodem, kolik takový výzkum stojí a z čeho se hradí? Ptám se i proto, že už byl odstartován průzkum další, mezi vysokoškolskými studenty, který se jich ptá na názor na školné.
Na provedení tohoto výzkumu byl stanoven rozpočet v maximální výši 326 tisíc bez DPH. Když vezmeme v úvahu, že jsme získali odpovědi od více než šesti tisíc respondentů, jde podle mého názoru o velmi efektivní způsob získání tak cenných informací. Navíc všechny výzkumy, které nyní uskutečňujeme v rámci přípravy reformy vysokého školství, jsou financovány ze strukturálních fondů Evropské unie.
* LN Jestli by mohlo na výsledcích průzkumu mezi akademickými pracovníky něco překvapit, pak jsou to platy. Nezdají se tak nízké, jak si veřejnost po stescích vysokých škol představuje. Průměrný měsíční hrubý příjem vysokoškolských učitelů činí přes 33 tisíc, u odborných asistentů kolem 27 tisíc, u profesorů je to dokonce přes 50 tisíc.
Ano, i to je výsledek, který stojí za zmínku. Statistika nás informuje také o rozdílech mezi školami. Teď budeme mít možnost podívat se i na to, jak velké rozdíly jsou v rámci škol, na čem výše příjmu závisí či jak moc do rozdílů v příjmech vstupují vedlejší úvazky.
* LN Myslím, že se nespletu, když vyslovím domněnku, že průzkum má hlavně podpořit teze takzvané Bílé knihy, strategického dokumentu, jehož jste hlavním autorem.
To, že výsledky průzkumu do značné míry korespondují s tím, co je v Bílé knize, nás nepřekvapuje, protože na Bílé knize spolupracovali významní členové akademické obce a před dokončením Bílé knihy proběhla řada diskusí s reprezentací vysokých škol. Mimo jiné se ukázalo, že ačkoli se akademičtí pracovníci staví za poměrně velký vliv akademických senátů na řízení vysokých škol (v těch jsou zastoupeni i studenti, pozn. red.), většina je proti tomu, aby studenti mohli spolurozhodovat o strategických otázkách, o rozpočtech škol a o personálních otázkách (například účastí na volbě děkana nebo rektora). Jedenašedesát procent respondentů se domnívá, že studenti by měli svůj vliv uplatňovat především jako klienti.
* LN Jak je to v jiných zemích Evropy?
Podle nedávno vydané srovnávací studie EURYDICE, věnované řízení vysokého školství, se stále větší počet zemí přiklání k modernímu modelu řízení vysokých škol, ve kterém jsou role managementu a akademické samosprávy vymezeny zřetelněji, než tomu bylo v minulosti, aniž by se jednomu nebo druhému orgánu ubíralo nebo přidávalo na významu.
* LN Zásadní otázka: Nemyslíte, že už začínáme mít vysokoškoláků nikoliv nedostatek, jak jste dlouhou tvrdil, ale naopak až až?
Je pravda, že počet studentů vysokých škol u nás v posledních letech výrazně stoupl. Přesto si myslím, že otázka, zda máme vysokoškoláků moc, nebo málo, je špatně položená. Spíše by měla znít, zda máme takový systém vysokoškolského vzdělávání, který dokáže uspokojit poptávku po něm a po jeho různých typech, aniž by se snižovala jeho kvalita tam, kde to nelze dopustit. Tento problém dokážou řešit pouze silně diverzifikované systémy, tj. systémy s velkým počtem různých typů vysokých škol, které si navzájem konkurují, kde existuje finanční spoluúčast, tedy školné, a systém finanční pomoci studentům. Nepamatuji se, že bych tuto otázku někdy slyšel v USA, a to jsem tam často. Obávám se, že kdybych ji tam položil, budou si myslet, že jsem přistál z Marsu. Tam se ptají, co udělat pro to, aby člověk vystudovat mohl, a to nejlepší školu, na kterou má především svými schopnostmi a vůlí studovat. Aby si to mohl dovolit finančně, to umožňují půjčky, granty, stipendia atd.
***
Prof. Petr Matějů (* 1950) vystudoval sociologii na UK, ve studiích pokračoval v USA, kde též učil, profesuru získal na MU. V letech 2006-2007 působil jako náměstek pro vědu a vysoké školy na MŠMT, 2007-2008 se účastnil programu Fulbrightovy nadace. V současné době předsedá Grantové agentuře ČR.
