Začíná panovat politická shoda ohledně školného. Létají zde termíny jako „odložené školné“, „školné na dřevo“,
„odložená splátka“ či „půjčka na školné“. Mezi nimi jsou však podstatné rozdíly. Politici by si jich měli být vědomi,
protože jejich rozhodnutí bude mít dlouhodobý dopad na vysokoškolské vzdělávání dalších generací.
Už samotné administrování školného by nemělo být příliš komplikované a nákladné. Musí být totiž motivující nejen pro
studenty, ale i pro vysoké školy. Školné nesmí znevýhodňovat sociálně slabší studenty, naopak jim má umožnit studium,
které by si jinak nemohli dovolit. Současně nemůže být školné finanční zátěží pro stát.
Začněme odloženým školným. Zdá se to jednoduché: vystudoval jsi, tak z toho, co vyděláš, což je v průměru asi tak o
15 procent více, než vydělá středoškolák, zaplať, co ti vysoká škola dala. Jde v podstatě o daň z vyššího příjmu a v
tomto smyslu může být odložené školné přijatelné pro levici. Z pohledu studenta však asi není příliš motivující.
Během studia neplatí nic, takže vztah zákazníka vůči vysoké škole asi nevznikne. Pro vysokou školu to povzbuzující
také nebude. Při průměrné délce studia kolem sedmi let začne mít absolvent nadprůměrný plat tak za deset let. Je tedy
těžké představit si rektora (funkční období 4-8 let), že bude činit nepopulární kroky, z nichž bude mít užitek až
jeho nástupce. Tyto nedostatky by se daly částečně kompenzovat tím, že by stát vysoké škole zaplatil část školného
(například polovinu) ještě během studia. Rozpočtové výdaje státu na vysoké školy by se tak zvýšily o několik miliard
ročně a je otázka, co by na to řekl ministr financí.
Co však se studentem, který chce a může školné zaplatit rovnou každý rok a nechce být,zdaňován‘ v pozdějších letech?
V bílé knize terciárního vzdělávání se navrhuje sleva 30 procent. To by však znamenalo, že student z chudších poměrů
zaplatí o polovinu více než student z bohaté rodiny a navíc to bude léta splácet. Groteskní představa.
Druhou komplikací je nebezpečí, že se takovýto systém financování „rozkmitá“. Přísun peněz ze školného deset let
poté, co nastala nějaká změna uvnitř vysoké školy, je vlastně systém s prodlením ve zpětné vazbě. A jak ví každý
student elektrotechnické průmyslovky, ten je notoricky nestabilní. Něčím podobným prošla v druhé polovině minulého
století Velká Británie. V té době sice ještě nezavedla školné, vláda však začala centrálně ovlivňovat počty
doktorandů. Výsledkem byly střídající se nedostatky a přebytek PhD. absolventů.
Z žádané kvalifikace PhD. v biochemii se během několika let stal „průkaz k nezaměstnanosti“. Něco podobného by mohlo
způsobit i odložené školné.
Přímé školné s odloženou splátkou je výhodnější
Přímé školné platí student přímo vysoké škole, pokud na ně nemá, tak si půjčí. Je normální půjčovat si na auta či
jiné hmotné statky, tak proč ne na školné? Navíc vysoká škola dostane peníze, když na ní student studuje, a jsou plné
předpoklady k motivaci oběma směry. Nesmí jít samozřejmě o něco jako hypotéka, za kterou ručí student a kterou musí
splácet hned, ať na to má nebo nemá. Na rozdíl od odloženého školného jsou s takovýmto školným bohaté zkušenosti v
Evropě i jinde. Společenský význam studia je vyjádřen tím, že stát garantuje placení půjčky a buď hromadně zařídí
celý systém půjček za příznivou úrokovou míru u některé banky, či sám financování a vybírání splátek organizuje.
Další rozdíl od běžné hypotéky tkví v tom, že splátky nastanou až v době, kdy absolvent pobírá nadprůměrný plat.
Pokud se mu nikdy nepodaří takového platu dosáhnout, nese zodpovědnost stát.
Dobrým prvním krokem je zavedení systému finanční pomoci nemajetným studentům. Tak tomu bylo například v Británii,
která začátkem devadesátých let zavedla systém půjček pro studenty na základní životní náklady. Později se tento již
zaběhlý a osvědčený systém půjček rozšířil i na půjčku na školné.
Vysoké školy se ke školnému stavějí různě. Některé je vítají za podmínky, že se tím nesníží přísun peněz z veřejných
prostředků. Jiné v něm vidí nebezpečí poklesu počtu uchazečů o studium. Technické a přírodovědné obory mají již dnes
potíže s náborem schopných studentů a panuje obava, že školné situaci dále zhorší. To se však nestane, pokud u
školného stanovíme pouze strop a necháme na škole, jak vysoké školné si pro své fakulty stanoví. Pak se může školné
stát naopak motivačním faktorem, kdy obory s převisem poptávky mohou stanovit školné na horní hranici, zatímco obory,
kterým se uchazečů nedostává, stanoví školné nižší nebo žádné. Tato výhoda však u odloženého školného neplatí.
Není možné „zdaňovat“ absolventa po skončení studia částkou, která se bude lišit podle fakulty, kde před lety
studoval.
Jedno je jasné: pokud se nová vláda rozhodne pro školné, nemělo by být příliš komplikované a musí mu předcházet
zavedený systém studentských půjček.
