Děti mají obrovské vnitřní zdroje, se kterými dokážou pracovat (Otevřený článek)
30. 8. 2018 Kategorie: Mateřské školy Autor/autoři: Školní poradenství v praxi
Ačkoliv je společné vzdělávání tématem, o němž se v posledních letech velmi intenzivně mluví, je stále opředeno mnoha mýty či nejasnostmi. Ve školních kabinetech, třídách i domácnostech tak mohou panovat obavy z inkluze dětí s potřebou podpůrných opatření, a přitom se takovým dítětem může během školní docházky stát v podstatě kterékoliv. Stačí málo – rozvod, stěhování, vada řeči, pomalejší chápání nebo naopak nadprůměrná inteligence či nadání. Ve všech těchto případech by měla být dítěti nabídnuta pomoc. Pomoc nesoucí název společné (inkluzivní) vzdělávání. Konzultantka z Centra podpory školám v oblasti společného vzdělávání v Olomouci Irena Balaban Cakirpaloglu má k tomuto tématu hodně co říci. A nejen proto, že se této problematice léta věnuje jako odbornice. V jejích 16 letech jí i její sestře zabalili rodiče kufry a všichni se přestěhovali z Makedonie do České republiky. Irena se tak ze dne na den stala inkludovaným žákem cizincem.
Rozhovor
Jaké pro vás bylo ztratit domov, kamarády a přijít do nového prostředí? Pamatujete si, co vám tehdy nejvíce pomohlo? Nebo kdo?
Úplně přesně si vybavuji první dny ve škole. Tehdy jsme začaly se sestrou navštěvovat druhý ročník gymnázia, a přitom jsme neměly žádnou znalost češtiny. Téměř nikdo nám nedával šanci, že budeme úspěšné, od učitelů až po náhodné známé. Jedině rodiče věřili, že školu dokončíme. I já jsem ještě po několika týdnech pochybovala, zda má tohle vůbec smysl. Česky jsme rozuměly velmi málo. Byla jsem šťastná, když jsem na konci vyučovací hodiny vůbec pochopila, jaké bylo její hlavní téma. A když jsem dostala trojku, jásala jsem. Nejvíce nám pomohli až učitelé na druhém gymnáziu, kam jsme přestoupily. To, že neznáme češtinu, brali jako výzvu, ne jako překážku. Radili se mezi sebou, půjčovali nám materiály, opravdu se snažili o individuální přístup. Učitelka výtvarné výchovy objevila můj talent a přihlásila mě do ZUŠ a poté na soutěž, kterou jsem vyhrála. V cizích jazycích a v matematice jsme měly lepší výsledky než ostatní spolužáci. Ti mockrát potřebovali naši pomoc, a tak zde v podstatě probíhal takový výměnný obchod, něco za něco. A fungovalo to. Také jsem od přírody hodně tvrdohlavá. Když mi někdo tvrdí, že něco nejde, hledám způsob, jak to udělat. Mnohdy jdu hlavou proti zdi.
Určitě ovlivněna vším výše uvedeným jste svoji profesní odbornost postavila na práci se žáky s jazykovou bariérou. Kdo do této kategorie patří?
Dle současné legislativy sem řadíme jak žáky cizince a azylanty, tak i žáky, kteří se sice narodili tady, ale doma mohou mluvit odlišným mateřským jazykem. Právě to bývá mnohdy významnou překážkou k úspěšnému začlenění dětí do vzdělávacího procesu. Často se setkávám s velmi mylným názorem, a to tím, že naučit se cizímu jazyku lze za dva až tři roky. Opak je pravdou. Dítě s odlišným mateřským jazykem se sice za tu dobu naučí plynně mluvit, avšak aby se dostalo na úroveň svých vrstevníků, potřebuje minimálně tak šest až sedm let, někdy i více. V českém vzdělávacím prostředí se bohužel tomuto problému věnuje jen velmi málo pozornosti. Mnohdy ani sami učitelé nevědí, jak s takovými dětmi pracovat, jak jim pomoci, chybí metodická podpora i učebnice; nebo spíše nevědí, kam se obrátit pro pomoc. A to je škoda, protože znevýhodnění dětí s odlišným mateřským jazykem by mohlo být pouze dočasné. V tomto směru nabízí propracovaný systém podpory například Národní institut pro další vzdělávání (NIDV) nebo některé neziskové organizace.
Jaká je tedy nějaká konkrétní rada pro učitele na prvním stupni, kterému se ve třídě objeví žák - cizinec?
Pokud takový žák přijde do třídy na prvním stupni, měl by si o něm učitel zjistit co nejvíce informací a samozřejmě také to, na jaké úrovni je jeho znalost českého jazyka. Poté by se měl co nejdříve zkontaktovat s rodiči a domluvit vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně (PPP), kde žák získá dle posouzení odborného pracovníka nárok na některé podpůrné opatření, nebo dokonce i na asistenta pedagoga. Mezitím, dokud vyšetření neproběhne, bych učiteli doporučila, aby nastavil plán pedagogické podpory, vybral si vhodné metodické materiály (lze je například zdarma stáhnout na stránkách www.nidv.cz) a především se snažil žáka poznat a zjistit, co ho baví a kde leží jeho potenciál. Na tom pak může dále stavět. Je důležité, aby učitel vhodným způsobem poučil celou třídu o nově příchozím žákovi, případně několika dětem rozdělil úkoly, jak ulehčit nováčkovi první dny. Tím bude zároveň u ostatních spolužáků budovat pocit sounáležitosti a prosociální chování. A hlavně je třeba mluvit, mluvit, mluvit, názorně ukazovat, používat nejdříve jednoduché věty, nekomolit slova, žádné zdrobněliny, používat zpočátku stejné výrazy.
Učiteli na druhém stupni byste poradila to samé
V podstatě ano. Osvědčují se ještě slovníčky z každého předmětu v jazykové mutaci, kterou žák ovládá. Učitel by měl spolupracovat s ostatními pedagogy, nevyvolávat žáka před ostatními, jelikož děti mohou být dost kruté a ještě více snižovat jeho sebevědomí, které je i tak nízké, nebo dopředu říci žákovi, že bude například test nebo písemná práce. Děti s odlišným mateřským jazykem jsou ve velkém stresu, a pokud budou v podstatě „překvapeni“ testem, už vzhledem k tomu, že mají například nízkou znalost češtiny, mohou se „zablokovat“. Pomáhá také čtení, například pravidelná četba jednodušších děl, mohou to být nejdříve komiksy a pohádky. Poté je vhodné po dětech požadovat krátké převyprávění příběhu písemnou nebo ústní formou. Já začínala s knížkou Povídání o pejskovi a kočičce –a to mi bylo 16 let.
Zaměřili jsme se hodně na učitele, ale předpokládám, že důležitá je i spolupráce rodičů daného žáka. Co mohou udělat pro to, aby dítěti pomohli?
Rodiče by měli dítě hlavně podporovat v tom smyslu, že mu budou věřit, že to zvládne. Pravidelně by měli komunikovat se školou, zvolit takový kroužek, kde není zapotřebí moc mluvit, najít si studenta na pár hodin týdně, který bude s dítětem psát domácí úkoly, a hlavně nezapomenout na dítě mluvit rodným jazykem. V žádném případě ho není dobré nenahrazovat češtinou, pokud tak již předtím doma nehovořili. Děti ve škole tak trošku ztrácejí půdu pod nohama, naopak doma by se měly cítit v bezpečí a rozumět, o čem se mluví. A další podstatná věc, s rozvojem mateřského jazyka se dobře rozvíjí i další jazyk, dítě má na čem stavět.
Celý rozhovor najdete ZDE: Rozhovor_Řízení školy_Cakirpaloglu
