Františka Plamínková se narodila roku 1875 jako nejmladší z dcer do rodiny pražského obuvníka Františka Plamínka a
jeho manželky Františky. Jako malé děvče byla velmi bystrá, a tak jí rodiče zapsali na studia do Ústavu pro vzdělání
učitelek v Praze. Po úspěšném složení maturitní zkoušky působila v letech 1894-1895 jako učitelka v
Táboře a následně v Soběslavi. Byla také členkou Spolku českých učitelek a čím dál více se začala zapojovat do
aktivit ženského hnutí.
Tato práce ji dost pohltila, proto se musela rozhodnout, jakou cestou se v životě vydá. Nakonec se rozhodla pro veřejné působení ve společnosti.
Doba, ve které Františka Plamínková žila, ženám totiž neumožňovala věnovat se jak své profesi, tak i své rodině - celibát učitelek byl poprvé formulován zákonem v roce 1870, kdy byla učitelská profese pro ženy brána pouze jako pojistka pro případ, že se neprovdají a budou se muset živit samy.
Ve své veřejné činnosti se Františka Plamínková soustředila na to, co jí bylo osobně nejblíže, a to postavení učitelek ve společnosti - zejména zlepšení jejich postavení a boj za zrušení celibátu. To se jí nakonec podařilo v roce 1919, kdy byl celibát zrušen. Plamínková byla jednou ze zakladatelek Ženského klubu českého, kde se snažila dostat ženskou otázku do vědeckého diskurzu a téma přiblížit i vzdělaným mužům. V roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen a v roce 1907 upozornila na skutečnost, že ženy v Čechách mají pasivní i aktivní volební právo do zemského sněmu. Na zvolení první poslankyně Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 měla největší podíl právě Plamínková.
Tato práce ji dost pohltila, proto se musela rozhodnout, jakou cestou se v životě vydá. Nakonec se rozhodla pro veřejné působení ve společnosti.
Doba, ve které Františka Plamínková žila, ženám totiž neumožňovala věnovat se jak své profesi, tak i své rodině - celibát učitelek byl poprvé formulován zákonem v roce 1870, kdy byla učitelská profese pro ženy brána pouze jako pojistka pro případ, že se neprovdají a budou se muset živit samy.
Ve své veřejné činnosti se Františka Plamínková soustředila na to, co jí bylo osobně nejblíže, a to postavení učitelek ve společnosti - zejména zlepšení jejich postavení a boj za zrušení celibátu. To se jí nakonec podařilo v roce 1919, kdy byl celibát zrušen. Plamínková byla jednou ze zakladatelek Ženského klubu českého, kde se snažila dostat ženskou otázku do vědeckého diskurzu a téma přiblížit i vzdělaným mužům. V roce 1905 stála u zrodu Výboru pro volební právo žen a v roce 1907 upozornila na skutečnost, že ženy v Čechách mají pasivní i aktivní volební právo do zemského sněmu. Na zvolení první poslankyně Boženy Vikové-Kunětické v roce 1912 měla největší podíl právě Plamínková.
Dále pořádala Plamínková také přednášky, kde hovořila o postavení žen ve společnosti a v manželství. Nejznámější je
její přednáška "O moderní ženě", která udávala cestu ženského hnutí v následujících letech. Moderní žena byla podle
Plamínkové vzdělaná, přemýšlivá, pracovitá, neustále se rozvíjející a vstupující do manželství, kde si budou manželé
rovnými partnery a budou mít stejná práva i povinnosti.
V roce 1918 vstoupila Plamínková do České strany národně sociální a v roce 1925 získala v parlamentních volbách
senátorské křeslo do Národního shromáždění ČSR. Mandát se jí pak podařilo obhájit i v roce 1929 a 1935.
V roce 1923 založila Ženskou národní radu, což byla organizace zastřešující ženské spolky liberálního směru, a
stala se její předsedkyní. K jejímu založení jí vedlo přijetí nové československé ústavy v roce
1920, která hlásala, že "výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají", a také následné zjištění, že
deklarovaná rovnost je v podstatě jen na papíře. Činnost Ženské národní rady se tak zaměřovala na
osvětovou práci, spolupráci s institucemi a jedinci, kteří mohli mít vliv na poměry žen a na zrovnoprávnění žen
i v praxi.
Františka Plamínková byla jednou z čelních představitelek ženského hnutí. Byla známá i v zahraničí, kam jezdila jako předsedkyně Ženské národní rady, a také jako senátorka. Stala se místopředsedkyní i několika mezinárodních ženských organizací, jako například Mezinárodní ženské rady, Mezinárodní aliance pro volební právo žen, Mezinárodního sdružení výdělečně činných žen nebo komise Open Door.
Mezinárodní spolupráce byla pro Plamínkovou velice důležitá zejména ve 30. letech z důvodu hrozící německé agrese. Věřila v demokratickou společnost a demokratické ideály. Odmítla vyjádřit věrnost a loajalitu Německu a veřejně vystupovala proti nacistické ideologii. V roce 1938 napsala dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém se zastala prezidenta Edvarda Beneše. V následujícím roce byla zatčena a vězněna. Poté byla sice propuštěna, ale zůstala pod neustálým dozorem gestapa. Po atentátu na Reinharda Heydricha byla opět zatčena a deportována do Terezína. Nakonec jí na Kobyliské střelnici 30. června 1942 zastřelili.
"Pane kancléři,
v řadě nesprávností, jež jste vyslovil ve své pondělní řeči a jež jsou vysvětlitelné jen historickými a
národopisnými omyly, dotkl jste se těžkou urážkou našeho prezidenta doktora Beneše. I tato urážka snad je
vysvětlitelnou nedostatkem informací, jimž podléhá diktátor, jehož okolí ho informuje toliko o věcech, které jsou ve
směru jeho přání. Proto píši.
Letadlem jsem navštívila 13. až 15. května jižní Francii a tam, nikoli v Československé republice, jsem tiskem a
hlasem lidu přesvědčována, že německá armáda se pohybuje k hranicím Československé republiky. Jak lze tedy říci, že
to byl výmysl prezidenta doktora Beneše? Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane
kancléři, napsat tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí."
Františka Plamínková v otevřeném dopise Adolfu Hitlerovi z 14. 9. 1937
KADLECOVÁ, Markéta. Františka Plamínková: zapomenutá bojovnice [online]. Fórum 50%. 22. 6. 2007,
dostupné z: https://padesatprocent.cz/cz/frantiska-plaminkova-zapomenuta-bojovnice
KNÍŽKOVÁ, Gabriela. Františka Plamínková jako novinářka, politička a feministka –životopisná studie. Diplomová
práce. UK: Fakulta sociálních věd.2022.
UHROVÁ, Eva. Radostná i hořká Františka Plamínková. [s.l.]: Mediasys, 2014. 344 s.
.
Fotografie
Portrét Františky Plamínkové [online]. Wikipedia.org. Dostupný z:https://cs.wikipedia.org/
