Vážené dámy, vážení pánové,
předem, než se pustím do této řeči, bych chtěl vysvětit východiska mé argumentace. Domnívám se, že vnější fyzikální realita je matematická struktura, a že chování sociálních systémů je emergentním, samoorganizujícím, jevem. Toto chování je možno změnit pouze, pokud změníme rovnice, jimiž se systém řídí. Jednou součástí jsou zákony a pravidla, podle nichž rada vlády pro výzkum a vývoj a ministerstvo školství rozděluje finance. Druhou částí je chování akademické obce na univerzitách.
Jistě jste všichni četli prohlášení Předsednictva České konference rektorů, které potvrzuje, že jsem to nebyl já, kdo jmenování zdržoval, ale že pan prezident skutečně nechtěl a ani nadále nechce profesorské diplomy podepsat. Trvá na novém zákonu. Jaký ale takový zákon může být? Pokud budeme trvat na tom, že profesorské řízení je čímsi, čím je stát povinen vůči univerzitám, pak zákonitě dáváme státu příležitost, aby zasáhl do akademických svobod. Jinými slovy dnes je akreditační komise pro profesorské řízení na pražském Hradě, příště bude na ministerstvu školství nebo třeba v senátu. Snažil jsem se po celou dobu dosáhnout kompromisu – přes odpor váš i převažující hlas na našem ministerstvu.
Chtěl bych se vyjádřit k obecnějším aspektům problému a navrhnout řešení, které zůstává především ve vašich rukách. Myslím, že již jste si všichni vědomi, že příležitost, které se vysokoškolskému prostředí dostalo tím, že na postu ministra školství byli po sobě dva profesoři, především pan profesor Fiala, který měl možnost prosazovat návrhy v parlamentu, zůstala opět nevyužita. Zejména vysokoškolský zákon opět zůstal v podobě, která nepodporuje kvalitu a ohrožuje autonomii univerzit a akademické svobody. Například ve věci vysokoškolských pedagogů, a jejich jmenování, zůstává poplatný zákonu z let 1950-1956 vzniklému za působení ministrů Nejedlého, Štolla a Kahudy. Pochopit, proč se změně tohoto zákona vysokoškolská reprezentace tak bránila, je možné snad jen s odkazem na nedostatečnou znalost problematiky.
Akademické svobody se totiž, podle mého názoru a i podle historické zkušenosti, odvíjejí od objektivně daných svobod předních představitelů univerzit, profesorů. Stejně tak vnitřní demokracie univerzit akademické svobody oslabuje v okamžiku, kdy se jí neúčastní její přední představitelé, profesoři. Výjimečnost univerzit není samozřejmá, odvíjí se od jejich specifické společenské role. Zjednodušeně řečeno, univerzity si společnost platí za hledání pravdy, o níž se nehlasuje a za předávání takto nalezené pravdy, včetně metody jejího hledání, studentům. Součástí hledání pravdy je i předávání technických poznatků, ty jsou dnes nástrojem i většiny společenských věd. Vnitřní demokracie univerzit by tedy měla být demokracií diskuse o pravdě podložené fakty a o metodě hledání pravdy.
Konkrétně se tedy domnívám, že není možné, jak se to dnes zhusta děje a jak říká i současný vysokoškolský zákon, aby profesoři byli jen standardními zaměstnanci univerzit, byť s určitým ornamentálním znakem daným jejich titulem. To tak nebylo nikdy v dějinách českého vysokého školství, dokonce ani před listopadem roku 1989, a není to tak nikde na světě. I sama struktura titulů vysokoškolských pedagogů je z pohledu zbytku světa věcně posunutá, všude ve světě jsou vysokoškolští pedagogové, kteří jsou zároveň i výzkumníky, profesory na různém stupni. Kromě nich na vysokých školách působí další přednášející. Docent, pokud takový titul vůbec v dané zemi existuje, je člověk s právem na vysoké škole přednášet, nikoliv vysokoškolský pedagog s právem garantovat studijní program. Především ale profesor, minimálně na tom nejvyšším stupni, tedy řádný nebo plný, má na dané vysoké škole stálé místo zrušitelné pouze v disciplinárním řízení. Teprve a právě tato ekonomická nezávislost jim dává i nezávislost vědeckou.
Též bývá běžné, to i v zemích našeho kulturního okruhu, že profesoři mají svou kurii v akademickém senátu, do níž též volí odděleně. V tom je, podle mého názoru, jádro mechanismu, který v posledních již mnoha letech učinil z našich vysokých škol instituce, které nebyly schopny vnitřně uhlídat svou kvalitu. S nezávislostí se totiž pojí i zodpovědnost. Není možné, aby v diskusi představitel naší nejvýznamnější univerzity obhajoval financování jen sledovacího výzkumu bez ambice dosáhnout hraničního pokroku v poznání. Takový názor mohou oprávněně vyslovit pedagogové na některé polytechnické koleji. Když ho ale vysloví představitel akademického senátu významné české univerzity, ohrožuje tím postavení vysokých škol v celém státě.
Jako své poselství po odchodu z funkce jsem zahájil projednávání širší novely vysokoškolského zákona, která řeší dva hlavní problémy: fungování vnitřní demokracie univerzit a jmenování a postavení profesorů. Změny, které navrhuji, nejsou velké. Dotýkají se ale problémů, které jsou základní vnitřní vazbou fungování vysokých škol a jejich sebekontroly ve věci kvality. Jen doufám, že na něco takového již není pozdě. Mohu také jen apelovat na představitele univerzit, aby si uvědomili důsledky, které pro ně současný stav má. Nedávné případy, kdy státní moc do vnitřního chodu univerzit silně zasáhla, jsou možná dostatečnou výstrahou, co je možné také očekávat.
Změnu fungování vnitřní demokracie vysokých škol navrhuji tak, aby v nich nezanikal hlas jejich předních představitelů. Proto se v zákoně zavádí kurie profesorů.
Pokud jde o jmenování profesorů, navrhuji zavedení též státní profesury, které by byla spojena s funkčním místem i samostatným financováním. Tím na univerzitách vznikne skupina skutečně nezávislých vědeckých osobností, na jejichž autoritu se budou moci odkazovat vždy, kdy bude jejich nezávislost zpochybněna. Apeloval bych též na Akreditační komisi, aby tam, kde na dané univerzitě je již v určitém oboru akreditováno řízení ke jmenování profesorem, výrazně zjednodušila akreditace všech stupňů studia. Pokud je nějaká vědecká rada oprávněna posuzovat způsobilost ke jmenování profesorů, kde hledá akreditační komise důvody (či vůbec právo) zpochybnit její schopnost stanovit vhodnou strukturu studia? I zde je vědecká nezávislost vysokých škol zpochybňována a delegována mimo ně samotné. Je to ale spíše jen příklad, takových závislostí je celá řada včetně každoročního dohadování o rozpočtu vysokých škol.
Dámy a pánové, myslím, že jsme se za posledních 25 let dostatečně poučili, že demokratické procesy, tím myslím zejména volby, mohou vést k různým důsledkům. Poučili jsme se zejména, ale nejen, i v posledním kalendářním roce. Kdo zná historii nebo se zajímá o světovou politiku, ten ví, že současný stav v České republice není zdaleka tím nejhorším, který může v demokratických systémech nastat. To nijak neumenšuje naší nespokojenost.
Univerzity mají zásadní roli v kultivaci společenských procesů. Mohou a měly by ukazovat a šířit povědomí o tom, že mimo demokratické hlasování je především objektivní realita, kterou je možno zkoumat a jíž je třeba respektovat. A že toto zkoumání je tím, co člověka činí výjimečným, je podstatou humanity. Prosím vás tedy, abyste se nad tímto mým příspěvkem zamysleli a abyste si uvědomili svou zodpovědnost, kterou za osud univerzit, a s nimi i společnosti, nesete. Nejste běžní demokratičtí politici, i když způsob, jak jste se na tomto jednání ocitli, se to zdá naznačovat. Jste představitelé společenského fenoménu univerzit, jejichž autorita se odvozuje od čehosi mnohem hlubšího, od existence zkoumatelné pravdy. Univerzity existovaly dávno předtím, než ve světě demokracie převládla. Važte si toho, prosím, a dostůjte své roli.
Děkuji Vám za pozornost.
Nainstalujte si aktuální verzi přehrávače Flash prosím.
