Daniel se k pedagogické profesi dostal nejspíš „z vůle Osudu“, protože stát se učitelem nebylo nikdy jeho snem ani přáním. Zájmů i pracovních aktivit má a vždycky měl hodně. Všechny ale měly co dělat s uměleckou tvorbou, historií, příběhy, s přírodním a kulturním dědictvím. A to, co Daniela zajímalo, odjakživa potřeboval sdílet.
Jako žák 1. a 2. třídy trávil volná odpoledne v práci u maminky – v mateřské škole v tajemné pražské uličce Řásnovce. Zatímco děti odpočívaly na lehátku a svačily, Daniel pro ně připravoval loutková představení, která jim pak rovnou sehrál, a dělalo mu radost své mladší kamarády bavit.
Po maturitě se, znovu shodou „osudových náhod“, ocitl na náhradní civilní službě ve sdružení TEREZA, které se zabývalo ekologickou výchovou. Tady rok a půl jako lektor vedl výukové programy pro předškolní a školní třídy, a v klubovně i pod širým nebem Prokopského údolí předával formou zážitkové pedagogiky dětem lásku k přírodě. Všímal si, že děti i jeho samotného tato setkání těší a baví...
Vzápětí při hledání zaměstnání přijal nabídku dělat asistenta a později učitele v mateřské škole. Bral to jako dočasný experiment. Zpočátku ho práce s dětmi a jejich vřelá odezva doslova naplňovaly, po několika letech ale pocítil potřebu změny, a školství na několik let opustil.
V té době se Daniel blíže seznámil s metodami tvořivé dramatiky, které nejlépe odpovídaly jeho představě o efektivním učení i o přístupu učitele k žákům, a navíc měly velmi blízko k zážitkové pedagogice. Vystudoval proto tento obor na Katedře výchovné dramatiky na DAMU, kde získal pedagogické i umělecké vzdělání.
Ke konci studia se opět díky „náhodě“ vrátil do školství, tentokrát ale na první stupeň ZŠ, kde ve všech třídách vyučoval dramatickou výchovu. K ní brzy přibyla také hudební, a oba obory estetické výchovy bylo možné navzájem propojovat. To mělo u dětí úspěch. V Bratrské škole se v té době udržovala tradice s odkazem na metodu „školy hrou“ J. A. Komenského – vytvářet každoročně divadelní inscenaci s hereckou účastí všech přibližně sto třiceti žáků. Daniel vedl školní divadlo 5 let a byla to jedna z nejzajímavějších zkušeností jeho pedagogické dráhy. Společná tvorba divadelního představení děti inspirovala a motivovala v mnoha oblastech. Rodiče i kolegové s radostí a překvapením sledovali, co všechno děti dovedly vytvořit a následně i předat z jeviště stovkám diváků…
Pandemie covidu ale tradici ukončila a škola se mezitím rozrostla o druhý stupeň. Daniel přijal nabídku učit také dějepis a výchovu k občanství ve všech třídách. Jeho zájem předávat zkušenosti a rozvíjet kreativitu i znalosti dětí, se v Bratrské škole v pražských Holešovicích uplatňuje dodnes.
Záměrně si ale nechává volný času pro vlastní literární a hudební tvorbu (www.danielrazim.cz), cestování a další zájmy. Uvědomuje si, že když tolik let předává a učí, potřebuje především sám čerpat inspiraci.
1. Co Vás na této práci baví a co je na ní nejnáročnější?
Baví mě být v kontaktu s mnoha lidmi, od kterých se sám leccos učím pozorováním i komunikací. Setkávání se s dětmi – mladšími i dospívajícími – je v mnohém inspirující, stejně jako práce s kteroukoli jinou věkovou skupinou. Navíc mám možnost v pracovní době lidem předat něco ze svých poznatků a zkušeností, rozvíjet je, diskutovat s nimi nebo je pobavit. Můj způsob práce má od mnoha dětí, rodičů i kolegů kladnou odezvu, což mě těší. Velmi důležitá pro mě vždycky byla také důvěra ze strany vedení a přiměřená volnost při organizaci výuky. Vážím si jí, protože vytváří pocit pohody a prostor pro vlastní kreativitu a iniciativu. Během přípravy na výuku často přicházím na témata a informace, které se mi pak hodí pro mé další aktivity a neustále se tím vzdělávám…To není v každém zaměstnání samozřejmost. Nejnáročnější je skloubit tuhle zajímavou a odpovědnou práci se vším ostatním, co dělám a co potřebuji ke svému životu.
2. Čím to podle vás je, že v předškolním vzdělávání a na 1. stupni základních škol učí tak málo mužů?
Dříve se za hlavní důvod považoval nízký plat. Kamarádi se mě často ptali, z čeho žiju, a žáky zajímalo, kam chodím do práce…:) To se v poslední době zlepšilo, ale u každého jsou důvody jiné. Někteří muži mají problém trávit většinu času ve společnosti malých dětí a žen, necítí se ve školním prostředí dobře, nemají na děti trpělivost, nedovedou s nimi komunikovat, nebo zkrátka učitelství neuspokojuje jejich intelekt a ambice. Když budu mluvit za sebe, myslím si, že muže práce s dětmi může bavit, nemůže mu ale úplně stačit, minimálně ne na celý život. Potřebuje i zážitky a zkušenosti jiného druhu.
3. Berou děti jinak učitele muže než učitelku ženu? Vnímáte nějaký rozdíl ve svém přístupu k dětem, než jaký mají Vaše kolegyně?
Mám v práci hodně kolegyň i několik kolegů. Vím, že vždycky záleží hlavně na tom, jaká je konkrétní učitelka nebo učitel osobnost, jak na děti působí, čím je dokáže oslovit a zaujmout. To je základ vztahu a chování dětí ke každé učitelce i učiteli. Vnímám různé rozdíly mezi mnou a kolegyněmi v přístupu k některým situacím, ale zobecňování a stereotypní názory nemám rád. Každý člověk je nenapodobitelný originál.
4. Myslíte si, že by muži mezi učiteli malých dětí měli být zastoupeni častěji? A co by podle Vás pomohlo, aby ve školkách a na základních školách učil vyrovnanější počet žen a mužů?
Umění pracovat s malými - ale i staršími - dětmi je, myslím, vrozená schopnost, kterou v sobě učitel musí
mít, jinak by ve třídě nevydržel, nebo by to bylo utrpení pro obě strany:) Tím chci říct, že učitelství rozhodně není
práce pro každého, a že muži, kteří tuto práci opravdu chtějí dělat, ji už asi většinou ii dělají. Pro děti je
každopádně setkání s muži jako učiteli cenná zkušenost. Měly by vyrůstat ve společnosti mužů i žen už proto, aby
se s nimi učily komunikovat a žít. U pedagoga je ale nejdůležitější probouzet v dětech zájem poznávat a
přemýšlet, a dávat jim svým chováním příklad, ze kterého si pro sebe můžou vybrat to nejlepší. Když se děti setkávají
s co nejvíce podnětnými lidmi – muži i ženami všeho věku, mohou se lépe zorientovat ve světě i v sobě,
poznávat se, utvářet si vlastní názory a hodnoty. Každá osobnost má své kvality, ale i omezení a nedostatky. Proto,
myslím, není dobře, když má na děti příliš dominantní nebo dokonce "monopolní" vliv jen určitá osoba, ať už jde o
učitele, nebo někoho z rodiny. U nás ve škole nikdo z prvostupňových pedagogů nevyučuje ve třídě všechny
předměty sám, děti zažívají práci s asistenty i dalšími kolegy, navštěvují muzea, koncerty, divadelní
představení, výukové programy s průvodci a lektory… Je to i přirozené. Svět je rozmanitý, v neustálém
vývoji, a děti se nejlépe vzdělávají pozorováním a kritickým porovnáváním všeho, co se jim ukazuje a nabízí.
A co by podle mě pomohlo zlákat větší počet mužů k práci s dětmi? Určitě kvalitní platové ohodnocení,
příznivé podmínky k práci ze strany vedení i celkového systému školství, ale hlavně větší uznání ve společnosti.
Sám si nemám důvod stěžovat, jen vnímám, že mnoho lidí má k instituci škol a k pedagogické profesi někdy
oprávněnou, ale často spíš předpojatou nedůvěru, potřebu se neustále vymezovat, zdůrazňovat hlavně problémy a
názorové rozdíly. Učitelé bývají denně pod kritickým drobnohledem lidí, kteří sami rozhodně nejsou dokonalí a bez
chyb. Bývá to únavné a demotivující. Zvlášť při práci, kde je potřeba bezedná zásoba energie, velkorysosti, zájmu o
druhé a v ideálním případě i dobré nálady a humoru. Ať už je v roli pedagoga žena, nebo muž.
Foto: Archiv D. Razíma
Strategie rovnosti žen a mužů na léta 2021 – 2030: https://www.vlada.cz/cz/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/aktuality/vlada-dnes-schvalila-strategii-rovnosti-zen-a-muzu-na-leta-2021---2030-187164/Téma rovnosti žen a mužů na webu MŠMT: https://www.msmt.cz/ministerstvo/genderova-rovnost
