Když se Ondřej Koželuh na začátku roku 2010 rozhodoval, kam půjde po všeobecném gymnáziu na vysokou školu, jeho první volbou byla Univerzita obrany, a posléze dráha profesionálního vojáka. Ta však skončila dřív, než začala, a protože si dal přihlášku ještě na obor Učitelství pro MŠ do Plzně (zdálo se mu, že tyto obory mají spoustu společného:)), stal se nakonec pro něj tento obor životní náplní po všech stránkách. Tenkrát, jak sám tvrdí, bylo v celé České republice kolem dvaceti mužů ve školkách, přičemž dnes je to už více než desetinásobek, což je velmi potěšující.
Už v průběhu studia učil Ondřej v různých mateřských školách, nejdřív jako záskok, ve třetím ročníku už ale na plný úvazek. Tento obor mu byl blízký i proto, že už na gymnáziu vedl kroužek gymnastiky pro předškolní děti, a ty na něj, podle svých slov, reagovaly o něco lépe než na ostatní trenéry, takže podvědomě usoudil, že v něm asi bude třímat jistý talent na práci s malými dětmi.
Ondřej Koželuh na výletě se svou třídou dětí v mateřské škole.
Po absolvování bakalářského oboru Předškolní a mimoškolní pedagogika pak hned nastoupil na magisterské studium, tentokrát Učitelství pro 2. stupeň ZŠ v aprobaci angličtina a dějepis, oboje v Plzni. Po konci studia se však ihned vrátil do mateřské školy, kde učil dalších 5 let. Mezitím tím ale pokukoval i po fakultě, na kterou nastoupil v loňském roce a kde v současné době připravuje na profesi budoucí učitele a učitelky mateřských škol, přičemž jsou jeho hlavní náplní práce hlavně praxe, takže je v různých školkách víceméně každý týden. V současnosti si Ondřej dodělává doktorát z pedagogiky. Svou prací v mateřské škole se inspiroval také při psaní knížky, která vtipnou a poutavou formou představuje na ploše jednoho školního roku každodenní život ve školce tak, jak ho málokdo zná.
Už jako gymnazista vedl kroužek gymnastiky pro předškolní děti, práce s dětmi mu tak nebyla cizí.
1. Co Vás na této práci baví a co je na ní nejnáročnější?
Ve školce mě bavila celková práce, ale i zábava s dětmi. Prostě být s nimi, pozorovat je, jak jsou každým dnem dospělejší, jak si osvojují tolik dovedností, znalostí a charakterových vlastností, kolik dospělý zvládne v mnohonásobně delším čase. Být tam s nimi a dopomáhat jim v tom být lepším člověkem, budovat jejich osobnost, smysl pro čest, spravedlnost, kamarádství. To mě bavilo moc. Náročná byla zbytečná administrativa, vstávání na ranní "službu":), občas kontakt s rodiči, vedením… Ale ta pozitiva vždy jednoznačně převažovala.
Na univerzitě mě zas baví to, že mám díky svému působení mnohem větší dosah. Pokud bych zvládl „vychovat“ 20 skvělých učitelek každý rok, tak pak bude taková skvělá učitelka celý život vychovávat stovky a tisíce dětí. Vědomí něčeho podobného je úžasné. Plus je tam fakt, že pracovní doba je hodně na mně. Jestli opravuji seminárky v pondělí ráno nebo v neděli večer, je jedno. To je za mne určitě velké pozitivum.
Náročná je pracovní roztříštěnost, kdy člověk učí, ale taky publikuje, vede závěrečné práce, stará se o fungování univerzity, fakulty, oddělení, připravuje státnice i přijímačky, komunikuje se studenty, s mentory na praxích, s ředitelkami… Těch povinností je spousta a hlava to občas nestíhá, nehledě na časovou náročnost. Ale opět, ta pozitiva u mě převažují.
2. Čím to podle vás je, že v předškolním vzdělávání a na 1. stupni základních škol učí tak málo mužů?
Určitě tu máme nějakou historickou zakořeněnost, která je ještě přiživovaná špatnými finančními podmínkami oproti
jiným oborům. Je to hodně v lidech, mnohokrát jsem se setkal s větami typu: „Pak si najdeš nějakou
pořádnou práci.“ nebo „Myslíš, že s penězma, který jsou ve školce, uživíš rodinu?“ A podobně.
Takže muž, který něco podobného chce dělat, musí být na podobné věci připravený, asi tak jako na druhou stranu holky
v armádě. A to ne každý dá. Ještě míň mužů má podle mě vůbec potenciál na to být schopný se postarat o 28 dětí a
všechny ty další věci, které jsou s tím spojené (zvládnout didaktiku, administrativu, třeba hrát na piano a
tak). Třetí limit je, jestli to muži vůbec chtějí dělat. Když pak spojíme tyhle tři množiny, moc lidí nám nezbude. Na
druhou stranu se kolem mě pořád točili lidi, kteří říkali: „To je tak super, že učíš ve školce, ty malý děti to
tak potřebujou!“ a „Ve školkách i na prvních stupních by těch chlapů mělo bejt víc!“
Dobrá zpráva je, že za těch 13 let, co se ve školství pohybuju, se ta čísla zvedají. Snad ta křivka bude dál stejná!
3. Berou děti jinak učitele muže než učitelku ženu? Vnímáte nějaký rozdíl ve svém přístupu k dětem, než jaký mají Vaše kolegyně?
Jednoznačně. Jednou jsem měl jako mentor ve školce studentku, která nám s kolegyní (mojí současnou ženou :)) říkala, že ta třída funguje, jako by tam byli máma a táta. Já jsem byl spíš na blbinky, řádění, tělocvik, třeba na nějakou lehčí fyzickou námahu, kázeň, motivaci… a kolegyně na tu péči, detailnější přípravy, papíry a tak. Prostě jsme se vždycky doplňovali a děti měly vzor řekněme "obou rodičů" v přeneseném smyslu slova. Hlavně třeba pro děti z nefunkčních či neúplných rodin to bylo důležité. A tak to podle mě má být.
4. Myslíte si, že by muži mezi učiteli malých dětí měli být zastoupeni častěji? A co by podle Vás pomohlo, aby ve školkách a na základních školách učil vyrovnanější počet žen a mužů?
Rozhodně si to myslím... Ono totiž dítě je od narození hlavně s mámou, babičkou, mámy kamarádkami, pak ve školce s učitelkami, na prvním stupni s učitelkou a družinářkou, a ten mužský element je zastoupený spíš vzácněji. Je to formou naší společnosti, a někdy to vypadá, že se s tím nedá skoro nic dělat, ale pokud je ta možnost mít muže ve školce nebo na prvním stupni, je to podle mě skvělá volba, pokud je samozřejmě ten daný člověk schopný i didakticky, a také v dalších aspektech práce. Za mě ale musí být prvním faktorem adekvátní finanční ohodnocení, protože pokud mám ve školce nástup 31 tisíc hrubého a po 40 letech praxe 35 tisíc, tak to teda moc motivace pro muže (a vlastně ani ženy) není. Ale je nutno brát v potaz, že na muže se stále pohlíží jako na živitele rodiny, měl by být tak schopný ji slušně uživit. To už je ale na prioritách vlády. Druhá věc, tedy to smýšlení společnosti, se podle mě mění a mění se k dobrému. Už dávno neplatí zkostnatělé "chlap maká a ženská je s dětma u plotny" – ten náhled je už někde úplně jinde, než v roce 2010, společnost se posunula, a to je dobře. Ale ty finance v tomto segmentu jsou prostě pořád velká bariéra, a pokud se tohle nezmění, nějakou razantní změnu asi očekávat nelze.
Fota: Archiv O. Koželuha
