„Myslím si, že pokud jsou vytvořeny vhodné podmínky a je dostatečná informovanost všech rodičů a spolužáků, je společné vzdělávání jednoznačně přínosem pro všechny strany,“ říká Barbora Špotáková, která podporuje větší začlenění osob se znevýhodněním nejen do škol, ale také do celé společnosti. Právě společné vzdělávání je pak podle ní pomyslným prvním krokem k lepšímu začlenění těchto osob do společnosti a má smysl především proto, že do určité míry odstraňuje bariéry. „Zúčastnění žáci a potažmo jejich rodiče se nebudou do budoucna tolik děsit něčeho nového, nebo odlišného. Naučí se více toleranci a každopádně komunikaci“. Společné vzdělávání tedy považuje za přínosné nejen pro děti se znevýhodněním, ale také pro jejich spolužáky. „Všichni se učí od sebe navzájem, a čím více mají možnost poznat pestřejší svět, tím víc budou v budoucnosti bez předsudků.“
Barbora Špotáková si však uvědomuje i větší nároky kladené na učitele. Případná rizika plošného zavedení společného vzdělávání vidí zejména na straně některých pedagogů, kteří jsou nuceni přijmout tento způsob výuky, aniž by věřili v jeho vhodnost. „Jsem ale přesvědčena, že vytvoření sehraného týmu ve třídě, kde je pomalejší dítě, je následně odměněno tolerantnějším prostředím“ a dodává, že kolikrát je i běžná třída velice různorodá a je potřeba pracovat s některými žáky individuálně. „Vždy je to společná práce učitele, žáků a také rodičů.“
V současné době navštěvuje syn Barbory Špotákové mateřskou školu, do které chodí mimo jiné také čtyřletá holčička Adélka, která se narodila s Downovým syndromem. „Moje zkušenost je taková, že děti včetně Janka s její přítomností žádný problém nemají.“
„Jsem ráda, že se o problému mluví, a že bude třeba v budoucnu i můj syn Janek chodit do inkluzivní třídy,“ uzavírá Barbora Špotáková.
