Růžena Pelantová, rozená Hudlická, se narodila roku 1886 v Sulislavi u Plzně do chudé rodiny horníka a aktivisty menšinových spolků Josefa Hudlického. Díky němu vystudovala pedagogickou školu v Plzni, poté vyučovala na obecné škole v Doubravce a později na měšťance. Své vzdělání si následně rozšířila na externích přednáškách Vysoké školy obchodní, kde se zajímala o finančnictví.
V roce 1919 přijely na pozvání Alice Masarykové do Prahy sociální pracovnice z USA a zajímaly se, jaký je v této oblasti stav na českém území. Růžena Pelantová jim pomáhala, a když se jí naskytla příležitost odcestovat do USA a studovat tam obor sociální vědy na Chicagské univerzitě, neváhala a tuto příležitost využila. Po večerech a víkendech pak vyučovala například češtinu a dějepis na místních českých školách. Ovládala nejen anglický, ale také francouzský, německý, srbský a ruský jazyk.
V dalších letech pomáhala v Praze spolu s Alicí Masarykovou jako sociální pracovnice tisícům lidí prchajících z Ruska před sovětským režimem. K této práci také studovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po tragické smrti svého manžela Karla Pelanta doprovázela senátorku Františku Plamínkovou na jejích cestách po Americe a pomáhala ji během zasedání Mezinárodní ženské rady. Během těchto cest se zde inspirovala stavem sociálních zařízení, zejména pokud šlo o péči o děti, chorobince a starobince.
V Praze se následně podílela na budování Masarykových domovů, což je současná Thomayerova nemocnice. Poté se stala ředitelkou sociálně pedagogického odboru na Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu. Zabývala se mapováním terénu, sociálním bydlením a školením nových sociálních pracovnic. Zaškolovala také Miladu Horákovou, tehdy ještě mladou právničku.
Pelantová se zajímala také o moderně vybavenou domácnost a racionalizaci práce v domácnosti, s čímž se setkala právě v Americe. Různé technické vymoženosti a racionalizace práce měly hospodyním ulehčit práci a zajistit více času k odpočinku. Ženy měly v kuchyni pracovat s rozumem a nezabývat se zbytečně mechanickou prací. V roce 1925 spoluzakládala Ústředí československých hospodyň, ve kterém se sjednotily hospodyňské spolky. Ústředí organizovalo také různé přednášky na toto téma a šířilo nové poznatky v periodikách, jako byla například Nová práce, Práce v domácnosti, Žena a domov.
V roce 1938 se Růžena Pelantová zapojila do odboje a získávala například zprávy pro Londýn. Nadále se ale účastnila různých sociálních akcí pro uprchlíky ze Sudet. V roce 1943 se dostala do rukou gestapa a byla odsouzena za velezradu na 8 let do káznice. Po svém návratu z káznice v Bavorsku a továrny v Kolbermooru získala Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.
V roce 1946 byla jako první žena jmenována na pozici viceprimátorky hlavního města Prahy, v únoru 1948 byla ale této funkce zbavena. Na podzim příštího roku pak emigrovala do Ameriky. Odtud se snažila zachránit Miladu Horákovou a připravovala kontakty, kterým Rada svobodného Československa zasílala k podpisu petice na její záchranu.
Zemřela 1. září 1959 v New Yorku a urna s jejím popelem byla uložena na chicagském hřbitově vedle urny Alice Masarykové. Teprve po 30 letech byly obě urny převezeny do rodné země. Nyní je uložena na Vyšehradském hřbitově. V roce 1997 byl na budově Nové radnice slavnostně odhalen portrétní medailon Růženy Pelantové pro její zásluhy o hlavní město Prahu.
Medailonek v PDF ke stažení ZDE
Zdroje
Pamětní desky Růženě Pelantové a Miladě Horákové [online]. [cit.
2022-04-25]. Dostupné
z:http://www.pamatnamista.usd.cas.cz/praha-1-pametni-deska-ruzene-pelantove/
UHROVÁ, Eva. Radostná i
hořká Františka Plamínková. [s.l.]: Mediasys, 2014. 344 s. ISBN 978-80-260-7207-2. S. 302-316.
Fotografie
Fotografie Růženy Pelantové [online]. Wikipedia.org. [cit.
2022-04-12].
