Už od třetí třídy se ptal, kdy bude moci sám jezdit do školy autobusem. Bála jsem se ho pustit samotného ve velkém městě. Stejným směrem jsem vozila další dvě děti do školy a do školky. Jezdila jsem s ním tedy až ke škole a vyzvedávala ho. Když se pak poprvé pustil sám na cestu, nedopadlo to dobře. Se zkušenějším kamarádem jeli autobusem do vedlejší dědiny, v pořádku vystoupili v polích a směřovali k prvním domům. Vašík si potřeboval odskočit do protějšího lesíku a vběhl přímo pod auto. Chyběl mu ten nácvik, ten odhad vzdálenosti, to tušení skrytého auta v protisměru,“ vzpomíná Andrea Hanáčková na osudné okamžiky, které změnily celé rodině život.
„Trvalo týdny, než se Vašek probral z kómatu, měsíce, než se postavil znovu na nohy. Zranění mozku je nevyzpytatelné a nůžky jsou rozevřené doširoka. Od vegetativního ležáka až po návrat k relativně normálnímu životu. Od této diagnózy sdělené první ráno na ARO jsme celá rodina i Vaškovo školní společenství kráčeli k té pozitivní variantě,“ vypráví Andrea Hanáčková, jak i v těch nejtěžších chvílích přirozeně věřili a doufali v uzdravení.
Svou zkušenost z několikaměsíční rehabilitace v Hamzově léčebně Luže Košumberk zpracovala Andrea Hanáčková, profesí rozhlasová dokumentaristka a pedagožka vyučující na Katedře divadelních a filmových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci, do rozhlasového dokumentu Pavilon M (http://www.rozhlas.cz/dvojka/dobravule/_zprava/jejiho-syna-srazilo-auto-v-pavilonu-m-se-znovu-uci-jist-chodit-mluvit-poslechnete-si-osobni-denik-matky--1565924). Ten společně se synem natočili pro Český rozhlas. „Dostali jsme tolik pozitivních zpětných vazeb na dokument i následný rozhovor na Radiožurnálu (http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/host/_zprava/andrea-hanackova-natocila-dokument-o-synovi-po-tezkem-urazu-diky-zdravotnim-klaunum-se-zacal-smat--1691222)! Od mnoha cizích lidí slyšel Václav o svém daru přinášet lidem dobré zprávy, rozveselovat je, nabízet vždy optimističtější pohled na svět, než obsahuje obvyklé zahledění do denních problémů. Empatie mu byla vždycky vlastní, teď se prohloubila prožitou zkušeností a znalostí pocitů člověka, který zažívá různé druhy společenské nedostatečnosti na každém kroku. Jeho schopnosti jsou přitom vzhledem k věku nebývalé! Nečiní mu problém postavit se před sto lidí a deklamovat starou římskou komedii. Nevadí mu na potkání vyprávět vtipy. Ochotně a kdykoli si udělá legraci sám ze sebe, přijme každou výzvu k běžeckému závodu, vyhledává, kde by mohl být užitečný a pomoci. Nebojí se dlouhých cest po horách a rád zpomalí, když může někoho doprovodit,“ popisuje Andrea Hanáčková s nadhledem také obohacení, které navzdory prožité zkoušce vnímá nejen rodina, ale i celé okolí.
„Mnoho rodičů, které jsme v průběhu léčení poznali, na tom byli stejně jako my. Do školy, na lyže, do bazénu, na nákup odešlo zdravé dítě, na ARO nebo JIP ho pak našli polomrtvé a postupně ho navraceli k životu. Těžký úraz je nejčastější příčinou úmrtí a trvalého postižení do 25 let věku. Ročně se týká tisíců dětí. Dokud je dítě zdravé, můžeme jako rodiče o inkluzi akademicky debatovat. Jakmile se dítě zraní, je inkluzivní způsob vzdělávání, vnímavost systému a individuální asistenční péče to jediné, co ho může reálně vrátit mezi vrstevníky, kamarády, spolužáky, a tím do života. Víme to, protože jsme to zažili,“ poukazuje Andrea Hanáčková na skutečnost, kterou si málokdo z nás uvědomuje a připouští. Nikdo nevíme, co budoucnost nám či našim blízkým přinese. Sami se můžeme ze dne na den ocitnout v situaci, kdy se opětovné začlenění do většinové společnosti a inkluze pro nás najednou stanou hlavním životním tématem.
„Zcela zásadní bylo, že se měl Václav kam vrátit. Zvolili jsme pro něj od první třídy waldorfské školství, které jsme znali už od starší dcery. Přestože olomoucká waldorfská škola přešla v roce 2010 do soukromých rukou a nová majitelka mohla začít budovat elitní školu pro movité rodiče, držela se pevně zásad inkluze a vždycky dbala na otevřenost a vstřícnost vůči handicapovaným dětem. Zatímco se v Olomouci na základkách horko těžko prosazovaly jednotlivé děti s handicapem do běžných tříd, olomoucký waldorf měl pečlivě vypracovaný systém sociálních i zdravotních podpor. Ještě se tomu neříkalo inkluze, ale děti s handicapy byly ve škole přítomné zcela přirozeně, stejně jako jejich asistenti a asistentky. Ve školní družině byly vždy obklopeny dětmi napříč všemi třídami a na vozíku nebo na koberci něco společně vytvářely. Často seděly na útulně zařízených pracovních místech mimo třídy a pomalu zdolávaly s asistenty texty, matematické úlohy, přiřazovaly obrázky k anglickým slůvkům. Byla to tehdy malá škola a Viktorku nebo Romana znali všichni“, popisuje maminka Andrea Hanáčková inkluzi, která přirozeně již léta funguje na Waldorfské základní škole a mateřské škole Olomouc, kterou její syn Václav i před nehodou navštěvoval.
„Teď se do party dětí s handicapem přidal i Václav. V jeho třídě je s dětmi od prvního ročníku Terezka na vozíku, občas s berličkami. Její rodiče nemluví o desítkách tisíc, které v prvních letech fungování školy zaplatili za možnost, aby Terka chodila do školy se zdravými dětmi. Čím více inkluze postupovala, tím se jim ulevovalo a peníze mohli věnovat na lázeňské pobyty, kompenzační pomůcky, dovolené. Naše zkušenost je podobná. Žádnými penězi bychom ale nedokázali zaplatit třídní kolektiv, který od první třídy, od šesti let, jako naprostou přirozenost vnímá skutečnost, že některým dětem není dáno zcela zdravé tělo, jiným dětem není dáno zcela normální vyjadřování, a někomu se přihodí, že náhle nemá zcela zdravou mysl. Do této třídy se Václav toužil vrátit a sotva se jeho vůle probrala k životu, napřel ji právě k tomuto návratu. Bez vstřícnosti ze strany olomoucké waldorfské školy by jeho návrat byl nemyslitelný,“ vypráví paní Hanáčková.
„Měli jsme štěstí na úžasnou učitelku, Pavlu Vlkovskou. Zprostředkovala dětem pohádku o ztroskotané ponorce v hlubokém mořském příkopu jako metaforu toho, co se Václavovi při úrazu stalo s jeho mozkem, intelektem, psychikou a pamětí. Zorganizovala zaslání podpůrných léčivých dopisů a dětmi nakreslených mandal. Vašíkovým příběhem motivovala další literární aktivity ve třídě a vznikly metaforické příběhy o pomáhajících si zvířatech ve smečkách. A nakonec vzala celou třídu a vypravili se za námi do léčebny na školní výlet. Děti byly zaskočené obrazem kamaráda na vozíku, ale brzy se nechaly zaujmout rehabilitačními přístroji a cvičícími stroji v parku a návštěva proběhla vesele. Psychická podpora spolužáků a učitelky hrály klíčovou roli v motivaci desetiletého kluka v tréninku krátkodobé i dlouhodobé paměti, ve vůli obnovit kognitivní funkce. S myšlenkou, že se chce zpátky do své třídy, byl ochoten neúnavně trénovat mluvu i dýchání, hybnost a sílu. Hlavně se vrátit do stejné třídy!“ popisuje maminka Andrea, jakou významnou roli ve Vašíkově léčbě sehrála právě jeho inkluzivní škola, jak obrovskou motivací byli Vašíkovi jeho spolužáci a jak zodpovědně a kreativně uměla jejich paní učitelka vysvětlit dětem, co se jejich oblíbenému kamarádovi stalo.
„Podařilo se. Empatie, velkorysost, podpora, bezpečné prostředí, otevřené informace, kreativita v hledání možností, jak Václava dále učit a začlenit do co největšího množství aktivit – to všechno jsme ve škole našli. Nejen u třídní učitelky, kterou později vystřídala na druhém stupni Lubica Havelková, ale i u odborných učitelů, jazykářů, družinářek, ředitele a ovšem u všech asistentek, které se u Terezky a Václava střídají. Nežijme v iluzi: Václav má stále několik mentálních, psychických i pohybových omezení, která ho z kolektivu dospívajících dětí prostě vylučují. Ze středu pozornosti, z kluka, který tmelil partu, stojí teď po úraze spíše na okraji, stranou. „Když si kapitáni vybírají v tělocviku lidi do týmu, jsem obvykle úplně poslední, kdo zůstane. Nebo si mě vyberou, ale hned mě hodí na střídačku,“ natáčí si do svého audiodeníku. „Mně by to nevadilo, kdyby aspoň předstírali, že je občas zajímám.“ Z iniciátora dění se tedy stal pozorovatelem. Z aktéra spíše glosátorem situací. Říká o sobě, že je zosobněním jedné ze čtyř dohod: „Neberte si věci osobně“. Občasná necitlivá poznámka k jeho velmi pomalé mluvě, k občasnému výkyvu nálady, k hloupě pronesenému vtipu ho zamrzí, ale chápe to tak, že problém mají hlavně ti druzí,“ zmiňuje maminka Andrea také problematické okamžiky každodenního života, které inkluze přirozeně také přináší.
„Své vrstevníky Václav v lecčems už nedožene. Když ale oni zpomalí, dostanou nečekané dary. Teď jsou všichni v pubertě, jsem si ale jistá, že na prahu dospělosti a později v jejich rodičovství se razantně projeví ta jedinečná zkušenost – každodenní kontakt s handicapovanými lidmi, pozornost vůči potřebám slabších, empatie i praktické dovednosti a způsob komunikace. Jako pětačtyřicátnice se z toho raduji, toto bude generace, která už měla částečně možnost vyrůst společně, neoddělena zdmi ústavů, zvláštních škol a segregace,“ vysvětluje Andrea Hanáčková, jak sama vnímá hlavní přínos inkluze pro celou společnost.
„Pečlivě budovaná, v našem případě doslova záchranná síť inkluzivních opatření nám, jak doufám, nyní umožní i to, že budeme moci pomaličku, krok za krokem opouštět ochranný režim asistence, individuálního studijního programu a studijních úlev. Mozek má zázračné regenerační schopnosti, které navíc podpořila u Václava puberta, a my věříme, že do budoucna zvládne život i učení bez asistence. Bude to trvat roky, ale naučili jsme se trpělivosti,“ říká Václavova maminka s optimismem sobě vlastním.
„Sama učím na olomoucké univerzitě a vím, že i bakalářský humanitní obor může studovat člověk, který si rukama zkroucenýma obrnou sám neotočí stránku v knize, nebo nevidící, který si očima nepřečte text na obrazovce. Snadné to není. Ani pro ně, ani pro asistenty, ani pro mne jako pedagožku. Kvalita, kterou to však všem zúčastněným přináší, dalece přesahuje vynaloženou námahu,“ zmiňuje paní Hanáčková také svou osobní zkušenost s inkluzí ze strany pedagoga.
„Jsem nesmírně vděčná předchozím generacím rodičů handicapovaných dětí, kteří evzdali své úsilí vychovávat děti v kolektivech zdravých vrstevníků. I díky nim dnes fungují speciální pedagogická centra, máme pedagogické asistenty a možnost vracet handicapované děti do života,“ uzavírá Andrea Hanáčková s povděkem.
