„Lidé by neměli být vyčleňováni ze společnosti jen proto, že jsou ‚jiní'. Každý člověk je především ČLOVĚK a tím se stává právě tím, že je členem lidské společnosti. Pokud je z této společnosti nějakým způsobem vyloučen, právě o tuto možnost je ochuzen. A přitom na ni má právo!“ dodává.
Ve své praxi se s osobami se zdravotním postižením pravidelně setkává. V dramatickém kroužku vede různé skupiny dětí včetně dětí s různým znevýhodněním a stejně tak zná i řadu rodin, které dítě se zdravotním postižením vychovávají. „Pár mých známých dostalo ten dar stát se rodiči těchto dětí a jsou šťastni, že je mají. Například děti s Downovým syndromem – od těch se můžeme hodně učit. Jsou spokojeni s tím, co mají, radují se ze života, jsou citliví, mají rádi kontakt, obejmou Vás, když zrovna chtějí…“ popisuje Andrea Horská svou osobní zkušenost.
Společné vzdělávání všech dětí na běžných školách považuje v obecné rovině za smysluplné a prospěšné pro všechny. „Děti se znevýhodněním se učí tomu, co je v normální společnosti přirozené, i když to nemusí být vždy to pozitivní. Učí se, jak se svým postižením pracovat, žít s ostatními. Naopak děti, které nejsou znevýhodněné, se učí rozvíjet svou schopnost žít s těmito dětmi, rozvíjí svou empatii, a nejenže začnou vnímat, že je to „normální“, ale mohou se i v lecčem obohatit.“
Podle Andrey Horské je však nutná všestranná podpora a především odhodlání a chuť pedagogů vzdělávat i děti, které se v něčem vymykají běžné normě. „Pokud bude toto vzdělávání opravdu dobře připraveno – personálně, materiálně a podobně, a bude uskutečňováno lidmi, kteří jsou na to vnitřně naladěni, pak má smysl.“ V této souvislosti zmiňuje i případná rizika, kterých se v souvislosti se společným vzděláváním obává, a to zejména v případě, kdy se pedagogové s myšlenkou společného vzdělávání neztotožní a budou ho chápat jen jako jakousi zákonem stanovenou povinnost. „Pokud inkluze nebude opravdu vnímavě a informovaně připravena, nemusí se naplnit specifické potřeby těchto znevýhodněných dětí. Může dojít rovněž k nepochopení ze strany zdravých dětí, která může vyústit až například k šikaně. Naopak co se týče dětí zdravých, tam zase hrozí, že jim nebude dávána dostatečná pozornost. Pokud to všichni zúčastnění budou brát jen jako nějaké ‚nařízení shora', pak může být společné vzdělávání neštěstím pro všechny - jak pro děti, tak pro učitele,“ uzavírá Andrea Horská.
