Jaký byl Váš první kontakt se společným vzděláváním?
Před 16 lety jsem začala pracovat v malotřídní škole, jejíž ředitelka se snažila nastavit ji jako školu otevřenou všem žákům, tedy i těm s nějakým postižením. V té době takto běžné ZŠ v Karlovarském kraji většinou nefungovaly, o podobné žáky se staraly spíše školy specializované. V té době navíc nastupoval školní docházku můj syn s ADHD a akcelerovaným vývojem. Zvolila jsem pro něj právě tuto školu.
Proč považujete společné vzdělávání za důležité?
Kromě učitelské perspektivy jsem poznala inkluzi i z pohledu rodiče. Společné vzdělávání považuji za důležité proto, že nabízí férovější přístup pro všechny zúčastněné, poskytuje žákům čas dozrát a při kvalitním lidském a pedagogickém vedení je tréninkem vzájemného respektování a žití v principu „výhra-výhra“.
Jaký počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami navštěvuje Základní a mateřskou školu, jíž jste ředitelkou?
Z celkového počtu zhruba 350 dětí a žáků se jedná přibližně o 46 dětí a žáků se zdravotním postižením, většina z nich chodí na ZŠ. Dále máme dva žáky s kulturním znevýhodněním a patnáct žáků se zdravotním znevýhodněním. Jedná se většinou o žáky se specifickými poruchami učení, specifickými poruchami chování, ale také o postižení zrakové, tělesné, komunikační, autistické nebo lehké mentální postižení. Kumulace těchto žáků je u nás poměrně vysoká proto, že zájem rodičů o vzdělávání v běžné základní škole byl v posledních letech velký, ale ochota ostatních běžných škol k jejich přijetí v našem okolí malá. Od září 2016 se, doufám, situace začne zlepšovat.
Jak reagují děti v mateřské škole na děti, které jsou pro dospělé tzv. jiné?
Nejen děti ve školce, ale i žáci v mladším školním věku se nad jinakostí nepozastavují. Ke všem dětem a žákům školy zaujímáme individuální přístup, každé z nich je jedinečné. Děti proto berou jinakost jako přirozenou. Potvrdil nám to výzkum v rámci Diplomové práce z Univerzity Karlovy v Praze a výzkum Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Žáci z 1. stupně vůbec nechápali, že by to mohlo ve škole fungovat jinak – separovaně. V podstatě nechápali, na co jich dospělí ptají. Nic jiného nezažili a nemají s tím žádný problém.
Jak se rodiče v regionu staví ke skutečnosti, že je vaše zškola otevřená společnému vzdělávání?
Někteří to vítají, někteří to odsuzují. Hlavní je, že tento přístup školy sdílejí všichni tři zřizovatelé školy. Za poslední půl rok jsme pochopila uvažování některých lidí v tomto státě. Je to něco na způsob: „Kdo potřebuje jakoukoliv pomoc, je „socka“. Kdo „sockám“ pomáhá nebo s nimi pracuje, je taky „socka“. Takoví lidé se potřebují vymezit. A hlavně: takové „socky“ jsou nutné, aby bylo možné vůči někomu zaujmout VIP roli. Z mé zkušenosti vyplývá jeden důležitý postřeh – někomu pomoci je tady společensky ještě trochu přijatelné. Ale požádat pro sebe o pomoc, to už je velký oříšek nejen pro děti, ale nejvíc pro dospělé. Bere se to jako slabost, nikoliv jako doklad skutečnosti, že dnes potřebuji pomoci já, zítra někdo jiný a je to tak v pořádku. Nikomu to přece nedává žádnou nálepku. Tak vypadá normální život ve fungujícím a zdravém společenství.
Jak na děti vyžadující zvýšenou pedagogickou pozornost či jiné výukové metody reagují běžné děti?
Učitelé s asistenty výuku přednostně nastavují tak, by se do ní mohli zapojovat všichni žáci s tím, že si volí úroveň nebo úkol, na které stačí. Nejlépe se osvědčují různé miniprojekty a skupinová výuka. Navíc každému se občas stane, že nemá svůj den. Pokud se třeba žákovi rozvádějí rodiče, určitě nepodá školní výkon podle svých nejlepších možností, potřebuje prostě období hájení a zvolení takového úkolu, kde může být spíše úspěšný. Totéž se týká pomoci učitele nebo asistenta. Ti ve třídě nejsou jen pro žáky s postižením. Jsou v ní pro všechny. Občasné selhání je normální a nutné k psychickému otužování. Opakované selhávání je ale podle mne cestou do pekel pro všechny zúčastněné – žáci ztrácejí motivaci a učitel se stává spíše dozorcem a drezérem. Já už bych tuto roli ve škole hrát nechtěla. Důležité je, aby tyto žáky přijímal učitel. Pak už je většinou v jeho silách vést třídu tak, aby byli tito žáci přijímáni i spolužáky. Někdy sice vymezování zkouší rodiče, ale většinou se podaří najít společnou cestu.
