Ve své praxi se docentka Olga Švestková věnuje rehabilitaci zejména pacientů po postižení mozku a při dalších neurologických onemocněních, po úrazech a operacích pohybového aparátu a u řady dalších diagnóz. Hlavním cílem jejího snažení je zlepšení kvality života jejích pacientů a jejich integrace do společnosti. „U dospělých pacientů je naším cílem, aby se vrátili k původní kvalitě života. A samozřejmě, aby bydleli doma a také pracovali, pokud je to možné. U dětí je cílem kvalita života jako u průměrného zdravě narozeného dítěte. U seniorů pak co největší možná soběstačnost, aktivní přístup a co nejdelší možnost života v jejich přirozeném prostředí. Jednoduše řečeno, u všech nám jde o dosažení maximální možné kvality života jedince,“ popisuje docentka Švestková hlavní cíl neurorehabilitace, které se v praxi věnuje celý interprofesní tým odborníků. V něm pracují rehabilitační lékaři s odborností z oblasti neurologie, interny, či chirurgie, dále zdravotní sestry, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, psycholog, logoped, speciální pedagog, sociální pracovník, protetik a v neposlední řadě nutriční terapeut. Ve všech fázích rehabilitace je nezbytným členem týmu i rodina pacienta. „Dvě třetiny velmi těžce postižených lidí, kteří se dostanou na lůžka včasné rehabilitace, kde se provádí intenzivní interprofesní rehabilitační intervence a měla by se provádět tak dlouho, dokud se pacient funkčně zlepšuje, s cílem žít se svém prostředí, nakonec mohou žít doma. Včetně lidí po těžkém postižení mozku. Pacienti se ihned po stabilizaci stavu dostávají na včasná rehabilitační lůžka, kde se jim dostává denně až čtyři hodiny interprofesní rehabilitace. Pokud aktivizujeme mozek už v bezvědomí, i těžce disabilní pacienti po něm mívají menší následky poškození mozku,“ vysvětluje paní docentka smysl neurorehabilitace na příkladu rehabilitace pacientů po cévní mozkové příhodě. „Pokud hovoříme o nákladech, neurorehabilitace v akutní fázi je opravdu drahá, ale dvě třetiny těžce postižených lidí se vrátí zpět do svého života a pokud jsou v produktivním věku, mohou pracovat a platit daně. Dříve tito lidé přežívali v různých zdravotnických nebo sociálních institucích, říkali jsme tomu pacientský turismus,“ vysvětluje paní docentka, jaké finanční úspory pro stát kvalitní neurorehabilitace představuje. „V České republice máme velmi schopné lidi a propracované aktivity neziskových organizací. Co nemáme, je systém organizace rehabilitace připravený tak, aby každý jednotlivý pacient s disabilitou měl automaticky právo na rehabilitaci. Chybí nám také zákon o rehabilitaci, který se připravuje už od roku 1999, ale stále nebyl přijat. Například v německém zákoně je proklamativní věta: „Pouhé poskytnutí renty z důvodu disability je neúspěchem rehabilitace.“ Samozřejmé by mělo být i to, že pokud chce člověk získat jakoukoliv výhodu z důvodu své disability, napřed musí projít rehabilitací. Ono se zdá, že kvalitní rehabilitace stojí spoustu peněz, ale snížíte tím jak dobu nemocnosti, tak invalidní důchody. Schází systémové propojení. Lidé ve zdravotnictví nejsou vlastně motivováni snižovat počet lidí s invalidními důchody, platí se přece z jiných zdrojů,“ zmiňuje paní docentka hlavní problematické oblasti, které současnou rehabilitaci doprovázejí.
„A obdobně lze hledět i na situaci ve školství. Společné vzdělávání vede k lepšímu začlenění dětí s disabilitou do většinové společnosti, zvýšení možnosti jejich uplatnění a snížení pravděpodobnosti, že z nich vyrostou jen další příjemci invalidního důchodu. Nehledě na skutečnost, že inkluze je v mnoha ohledech důležitá nejen pro děti, ale i pro většinovou populaci,“ uzavírá docentka Olga Švestková svůj příspěvek.
