Jeho cílem je inspirovat a motivovat mladé lidi a dodat jim odvahu při překonávání překážek a v cestě za tím, po
čem touží. V rámci přednáškového turné plánuje objet desítky základních škol po celé republice a ukázat žákům
druhého stupně, že lidi se speciálními potřebami není třeba litovat, ale přijímat takové, jací jsou. Patrik sám je
živým důkazem toho, že znevýhodnění je možné naopak vnímat jako cestu vedoucí k unikátním zkušenostem a
výjimečnému životu. Na základě vlastní osobní zkušenosti se chystá žákům vysvětlit, že kontakt mezi lidmi bez a
s výjimečností je vzájemně obohacující, oboustranná pomoc přirozená a každý z nás má stejnou hodnotu a
neomezený potenciál. Stačí si jen věřit a jít za svými sny!
„A jak by to zřejmě bylo, kdyby mě do běžné školy opravdu nepřijali? Měl bych teď už snad ukončenou zvláštní školu a byl plně závislý na sociálním systému. Žil bych s okolím vsugerovaným pocitem, že jsem odsouzený k existenci na obtíž společnosti,“ hodnotí Patrik alternativu, které se on sám naštěstí vyhnul. „Neměl bych ani ponětí, kde leží Florida nebo Dubaj, natož abych tam strávil nejlepší chvíle svého života a plánoval postavit tam vlastní kliniky, které budou jiné. Na rozdíl od těch současných budou totiž všechny výjimečné lidi, kteří mají snahu žít svůj život naplno, bezpodmínečně podporovat v jejich snažení. Jako postižený člověk bych k tomu ani nezískal potřebnou podporu, nikdo by mi nedůvěřoval, že to zvládnu,“ popisuje Patrik Procházka s optimismem sobě vlastním své plány do budoucna.
Jaký je Váš názor na inkluzi?
Žijeme všichni v jednom celku, společně, nejedná se tedy ani tolik o začleňování osob s výjimečným životem do společnosti, pouze o upozornění na výjimečnost života těchto lidí.
Proč by se podle Vás měli žáci se znevýhodněním vzdělávat společně s ostatními dětmi v běžných školách?
Jsem přesvědčený, že nikdo nemáme ani právo a ani možnost objektivně určit, kdo je vzdělavatelný a kdo ne. Vzdělavatelné je proto každé dítě. Každý by měl dostat šanci se plnohodnotně vzdělávat. Vývoj jedince je navíc závislý na podnětech z okolí. Pokud jejich kvalitu snížíme, zásadně tak negativně ovlivníme a omezíme vývoj daného jedince, a to považuji za zločin.
Co Vám osobně společné vzdělávání přineslo?
Plnohodnotný život a stejné možnosti jako mají ostatní vrstevníci. Na vysoké škole ve Spojených státech jsem načerpal sílu a energii, abych později mohl pomáhat bourat předsudky a měnit tak české prostředí k lepšímu. Až 9 000 kilometrů od České republiky jsem si totiž mohl uvědomit, že jsem člověkem, mocným, zdravým a plnohodnotným. Lidé tam ode mě čerpali inspiraci, motivaci a nadhled. A já jsem rád, že to mohu přenést i sem do Česka.
Co podle Vás společné vzdělávání přineslo Vašim spolužákům?
Myslím, že to pro ně byla velká výzva i zkušenost. Pokud byl pro některé z nich předtím, než mě měli možnost poznat, člověk jako já méněcenný, věřím, že se mi podařilo jejich pohled změnit.
Jak se k Vám Vaši spolužáci chovali?
Je to všude stejné, nezáleží ani tolik, na jaké jste škole, jestli je výběrová nebo na vesnici. Záleží na nastavení vnímání jinakosti, která je přenesená z minulých režimů a od rodičů a vzorů. Spolužáci mě nejprve museli poznat, mnozí z nich se s někým s vlastní židlí nesetkali, a pokud ano, spíše se mu vyhýbali. Moje střední škola byla internátní, takže se mi neměli, jak vyhnout, prakticky jsme spolu žili. Pobyt tam mi pomohl si uvědomit, jak si všichni můžeme navzájem pomáhat a dělat nabitý školní den lepším. Oni mi ráno pomohli do kopce, já byl na oplátku jejich ranní posilovna těla i ducha. Když se mi někteří ze začátku třeba i posmívali, smál jsem se s nimi. Vždy je lepší být k smíchu než k pláči. Navíc za to nemohli, za to může společnost a výchova. Vnímal jsem to jako příležitost a výzvu – jejich nastavení pramenící z neznalosti – změnit. Ukázat, že jsem také člověk, jako oni, jen žiju výjimečný život.
Jaký byl přístup učitelů, asistenta pedagoga a ředitele školy?
Podpora školy byla nadstandardní, pomohla mi obstát při studiu gymnázia a dostat se tam, kde jsem dnes. Bez podpory Open Gate bych tam nebyl. Možnost studia v angličtině, rodilých mluvčích, bezbariérového prostředí a internátu mi za pomoci stipendia od The Kellner Family Foundation, bez kterého bych na Open Gate nemohl studovat, darovala svobodu. Ano, získal jsem tak obrovskou podporu, bez které bych to nedokázal, jenže, když jsem ji mohl získat já, může ji získat kdokoliv. Bylo to těžké, ale dokázal jsem to. Řekl bych, že jsem si vybral jednu z nejtěžších cest. Ale v obtížnosti je hodnota a jak já vždy říkám – po tomhle si přece zasloužím něco úžasného! A tak to je vždy.
Ve Spojených státech to je s podporou tak, že každý je tam v něčem výjimečný a lidé to moc dobře vědí, takže než aby si své výhody navzájem záviděli, jsou zvyklí se navzájem podporovat a inspirovat.
Děkuji velmi všem spolužákům, učitelům, vychovatelům i vedení školy za to, že mě vždy ve všem podpořili, pomohli mi náročné studium i pobyt na internátu zvládnout a změnit tak nastavení vnímání lidí okolo sebe.
Jaký byl přístup rodičů spolužáků?
Opět nezáleží tolik na typu školy. Všichni víme, jak to s lidmi žijícími výjimečný život bylo v minulém režimu – ústavy a klece, izolace od společnosti. Důsledkem je nastavení vnímání výjimečných lidí jako postižených a méněcenných („opatrně kolem něj, pán je nemocný, nekoukej se“). Takový je přenesený přístup většiny lidí vyrůstajících v minulé době – lidí, kteří jsou dnes rodiči dětí. A rodiče jsou ve výchově klíčoví.
Mnozí rodiče se také s někým s vlastní židlí předtím nesetkali, i já jsem se proto na různých školách občas potýkal s názory, že na škole s jejich dítětem nemám co dělat, že tam nepatřím. Vždy jsem za takový názor vděčný. Vždy říkám: „Děkuji velmi, pojďme to změnit!“ Nepovažuji to za chybu, ale opět za výzvu a příležitost ke změně.
Ve Spojených státech rodiče vnímají obrovské štěstí a vděčnost za to, že lidé žijící výjimečný život mohou studovat s jejich dětmi. Věří, že je to pro jejich dětí inspirací a motivací, stejně tak jako pro ně. Vnímají z toho tu bezpodmínečnost. Ukazuje to totiž, že ať se vám v životě stane cokoliv, vždy můžete žít plnohodnotný a krásný život a okolí vás v tom podpoří.
Chcete ještě něco dodat na závěr?
Často i sami lidé žijící výjimečný život, kterým je odpírána důstojnost nálepkou postižení a mnohdy i možnost studia na běžné základní škole, vnímají potenciál dalších osob žijících výjimečný život s určitým omezením a snaží se tvrdit, že zatímco oni na to mají, druzí na to mít nemusí. Přitom by se od nich dalo očekávat, že díky svému nezdolnému štěstí budou svou zkušenost neomezeného potenciálu předávat dál. Přisuzuji to ale touze po satisfakci, jen špatným směrem. Věřím, že se mi podaří být i nadále druhým lidem inspirací i příkladem k hledání cest za neomezeným potenciálem každého z nás, bezpodmínečně.
