Děti uprchlíků dosahují v českých školách skvělých výsledků
Rozzářené křišťálové lustry, smršť fotografických blesků, usměvavá ministryně a za oválným stolem pod modrými vlaječkami OSN dnešní oslavenci - sedmnáct dětí s velkýma, zvědavýma očima, snad ze všech koutů světa: Afghánistánu, Sýrie, Konga, Číny, Iráku či Sierry Leone. Jedno mají všechny společné - jsou to uprchlíci ze své původní vlasti. A právě dnes prožívají svůj slavnostní den. Český stát se jim ve spolupráci s OSN rozhodl vzdát hold. Přestože celá shromážděná sedmnáctka usedla do lavic místních škol bez znalosti jediného českého slova, její členové postupně dosáhli vynikajících školních výsledků a řada z nich se počítá mezi premianty. Za to nyní sklízejí v zrcadlovém sále ministerstva školství zasloužený potlesk. Protože úspěch to není ledasjaký.
Premianti ze Sýrie
Před třemi lety si sbalili pár osobních věcí a se srdcem sevřeným strachy se vytratili z domova. Podařilo se jim tajně překročit hranice Turecka. Na falešné pasy získali vízum do Čech. Tak zní v krátkosti příběh syrské rodiny Sherových. Na útěku se ocitla sama matka s pěti dětmi, nejmladšímu bylo tehdy šest let. Jsou kurdského původu, tedy v Sýrii pronásledovanou menšinou, jejich tatínek díky svému původu zmizel před pěti lety kdesi v syrském kriminále a od té doby o něm nikdo nic neví.
V Česku rodina strávila dva roky čekáním na azyl v táboře v Kostelci nad Orlicí. Žili tam všichni pohromadě v jedné místnosti, děti začaly navštěvovat místní základní školu. "Bylo to strašné, byli jsme úplně vyděšení a nervózní. Všichni nás jenom tak divně okukovali a ze začátku se nám pro naši nešikovnost a neznalost jenom smáli. Neradi na to vzpomínáme," líčí školní začátky Roz.
Jenže postupně se všechno začalo vylepšovat. "Klíčem je čeština. Když už jsme uměli pár slůvek, začaly být děti vlídnější a dokonce zvědavé: co jsme zač, co jsou to muslimové, jakou máme kulturu a tak. Moc jsme si oddechli," říká Roz. Nezapomenutelná podle ní byla ale hlavně pomoc místní učitelky Hany Staré: "Byla jako naše druhá maminka, projevovala velký zájem a byla moc přátelská, vlastně se nám nakonec snažila pomáhat celá škola." Podle dětí Sherových šlo hlavně o to, pochytit co nejrychleji a co nejvíc českých slůvek. "Myslím ale, že to není zase až tak těžká řeč. Kurdština mně přijde složitější, hlavně ale nemá to co český Jazyk - tak krásně znějící slova a zdrobněliny," říká Roz.
Díky mimoškolnímu doučování a čím dál lepší znalosti jazyka pak děti začaly dosahovat prvních výsledků: první byla jako premiantka ministerstvem školství oceněna v loňském roce nejstarší Roz, letos pak další tři sourozenci - devítiletá Silva s jednou dvojkou, jedenáctiletý Judi a čtrnáctiletá Kolilk se dvěma dvojkami na vysvědčení.
Fuška s pejskem a kočičkou
A ledy se hnuly i v soukromém životě. Před rokem získala rodina Sherových azyl a v rámci programu státní péče o azylanty se přestěhovala do nového bytu v bývalém pevnostním městečku Josefov u Jaroměře. A ve skromně zařízeném bytě začali s úřední podporou ve výši devíti tisíc korun žít svým vlastním, skromným životem: dosud negramotná maminka má poprvé v životě možnost se učit a chodí na kurzy češtiny, děti se staly už běžnou součástí místního dětského světa. Judi hraje jako útočník v místní fotbalové jedenáctce, Kolilk chodí do pěveckého kroužku. Nejstarší Roz začala studovat na Obchodní akademii v Hradci Králové, nejmladší Silva pak ráda maluje obrázky plné tak nesyrských motivů, jako je sněhulák nebo princezna, a má ráda pohádky jako třeba tu o perníkové chaloupce. Její bratr Judi čte Pejska a kočičku a malí Kurdové se blýskají znalostmi Erbenovy Kytice či Babičky Boženy Němcové.
Zkrátka dnes už se dá jen těžko poznat, že noví obyvatelé josefovského bytu nejsou z Čech, na svůj původní domov však Sherovi nezapomínají. Snaží se být alespoň v nějakém kontaktu se třemi svými nejstaršími sourozenci, kteří už mají vlastní rodiny a zůstali v Sýrii; děti také sledují arabskou televizi a Roz čte knihy v arabštině na internetu. "Vztahy s českými vrstevníky máme, myslím, skvělé, třeba mě strašně potěšilo, že mě vybrali v anketě jako nejoblíbenější spolužačku a někteří o mně napsali dokonce slohovou práci. To byla velká pocta. Nebo mě vyzvali, abych jim v rámci občanské výchovy celou hodinu vyprávěla o Sýrii a Kurdech," říká Roz a dodává: "Zatím jsme někde na začátku a myslím, že to bude lepší a lepší, všichni máme totiž své sny: třeba se stát právničkou, velvyslankyní nebo doktorkou. Jenom bych si přála, aby maminka byla šťastnější: stýská se jí totiž po tatínkovi, nevychází moc z bytu, často pláče a bolí ji záda. Jedna věc se nám ale určitě už podařila: v Čechách jsme našli svůj opravdový domov."
DÁLE ČTĚTE:
