Jedním z oceněných je doc. Mgr. Petr Habala, Ph.D., který působí na Katedře matematiky Fakulty elektrotechnické na Českém vysokém učením technickém v Praze. Docent Habala vyučuje matematické předměty a je autorem velkého množství volně dostupných multimediálních studijních materiálů.
1. Obdržel/a jste cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vynikající vzdělávací činnost. Co pro Vás vynikající vzdělávací činnost znamená a jak o ni ve své práci usilujete?
Základem kvalitního učitelství (a nejen toho) je řemeslná poctivost, tedy snaha odvést vždy dobrou práci podepřená znalostí řemesla jako takového. Vynikající učitel dokáže přidat něco navíc. Dokáže v žácích a studentech vzbudit pocit, že látka, kterou učí, je zajímavá a že stojí za to jí věnovat pozornost a čas. Dokáže najít cesty, jak přiblížit nesnadné pojmy tak, aby byly přístupnější. Přemýšlí, zda by to, co dělá, nešlo dělat ještě lépe, a omyly a chyby žáků či studentů vnímá i jako inspiraci pro hledání na své straně. Vzdělávání tedy vnímám jako nikdy nekončící proces, u kterého je klíčové především rozhodnutí učitele, že svou práci bude dělat dobře. Všechny předměty, které učím, procházejí neustálým vývojem: Experimentuji s tím, jak jsou myšlenky vystavěny a prezentovány, a hledám další způsoby, jak vizualizovat podstatu matematických vztahů, protože studenti se různí ve způsobu, kterým uchopují svět, a je dobré umět nabídnout více pohledů. Zde mi velmi pomáhá zpětná vazba od studentů. Inspiraci mi přinášejí i alternativní způsoby výuky, se kterými se porůznu experimentuje již několik dekád; ne vždy je možné či vhodné je přímo aplikovat na konkrétní situaci či předmět, ale mnohdy je možné se inspirovat alespoň částečně.
2. Cena se rovněž uděluje za inovace ve vzdělávací činnosti. Je důležité pedagogickou činnost inovovat? A proč? Jsou požadavky a potřeby současných studentů jiné než dřív?
Vidím dva důvody, proč jsou inovace potřeba. Ten první je spojen s obsahem. Rozvoj výpočetní techniky znamenal zásadní změnu v práci aplikovaných vědců a inženýrů, kteří už dnes nepotřebují výpočetní virtuozitu, ale schopnost používat matematiku jako jazyk k popsání problému a schopnost správně vyhodnotit výstupy výpočetních systémů. S touto změnou se musejí vyrovnat ti, kdo je učí, a zatím není jasné, jak vypadá správná cesta. Rádi bychom se soustředili přímo na klíčové kompetence, ale zatím se nezdá, že bychom to uměli, a víme už, že není možné zcela vynechat klasické výpočetní základy od násobilky a krácení ve zlomcích až třeba po integrály, protože při ručních výpočtech dochází k budování klíčových mentálních struktur. Obdobné otázky týkající se gramotnosti a schopnosti pracovat s informacemi jsou významným tématem ve školství obecně a zásadní otázky, například optimální zastoupení encyklopedických znalostí či jak vlastně učit myslet, zůstávají otevřeny. Druhý důvod k inovacím je změna ve studentské populaci, kdy dnes vysoké školy studuje kromě studentů špičkových také velké množství studentů průměrně až podprůměrně připravených. Tento posun má značné dopady v mnoha směrech a mimo jiné zvýrazňuje důležitost pedagogiky. Ti nejlepší studenti se dokážou s ledasčím vyrovnat a nejslabším v zásadě není pomoci; ovšem u studentů uprostřed škály právě kvalita jejich vyučujících významně ovlivní, zda jejich snažení skončí neúspěchem, nebo to zvládnou a nakonec z nich budou kompetentní absolventi.
3. Na jaké překážky ve své vzdělávací činnosti nejvíc narážíte a jak byste je odstranil, kdybyste byl rektorem Vaší vysoké školy či rovnou ministrem školství?
Největší dopad na výsledky našeho školství mají základní a střední školy. Jako ministr bych se na ně zaměřil a rozhodně pokračoval v debatách o obsahu a podobě vyučování, ale klíčoví jsou učitelé. Ani nejlepší osnovy na světě nepomohou, když učitel nerozumí látce či ji neumí vyložit, popřípadě když už vyhořel. Je potřeba podívat se pořádně na samotné základy: Jak jsou noví učitelé vzděláváni, jakou mají didaktickou podporu v průběhu kariéry a (významem rozhodně ne poslední) v jakých podmínkách pracují. Jistě by pomohlo, kdyby učitelé pracovali v prostředí, které oceňuje jejich práci a podporuje ji, od jejich ředitelů přes rodiče až po společnost jako celek, aby tak zejména ti dobří chtěli na školách zůstávat a dělat to, co společnost citelně potřebuje. Ale na to bych asi spíš než ministrem měl být bohem, a možná by ani to nestačilo. Zkusil bych také udělat něco s maturitou. Není mi jasný smysl zkoušky, kterou by měli skládat studenti od gymnazistky po kadeřníka. Také mi není jasné, proč by v době, kdy o úspěšnosti zemí rozhoduje technologická vyspělost, měl náš stát vidět jako klíčový výstup vzdělání schopnost literárně rozebrat středověkou poezii, tak to totiž vypadá soudě dle povinné části maturity a katalogu požadavků. Měli bychom si ujasnit, jakou zkoušku vlastně chceme (pokud ji vůbec chceme), zda má mít povinné části, a teprve pak má smysl bavit se o obsahu. Osobně bych preferoval náročnou zkoušku jen pro náročné střední školy (tedy nebyla by to nutná podmínka přijetí na VŠ), s třemi povinnými částmi: čeština jako vyjadřovací nástroj, cizí jazyk a matematika (možná v alternaci s fyzikou či programováním). Jsem nicméně otevřen jakékoliv smysluplné variantě.
