Jedním z oceněných je prof. RNDr. Petr Slavíček, Ph.D., který působí v Ústavu fyzikální chemie Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Profesor Slavíček mimořádným způsobem kombinuje svou vzdělávací a vědeckou činnost v oboru chemie.
Obdržel jste cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vynikající vzdělávací činnost. Co pro Vás vynikající vzdělávací činnost znamená a jak o ni ve své práci usilujete?
Popravdě, já spíš normálně učím, než že bych „usiloval o vynikající vzdělávací činnost“. Otázka je ale asi myšlena obecněji. Jak se vlastně pozná, že někdo na vysoké škole učí dobře? Existují nějaká obecná pravidla, jak správně učit? Zatímco ve vědě máme aspoň jakási vodítka – všechny ty Hirschovy indexy, počty publikací a jejich impaktní faktory – ve výuce nic podobného není. Nikdo se ani nesnaží předstírat, že by šla výuka srovnávat mezi různými obory. Kvalitní učitelé na vysokých školách mohou být velmi různí – někdo dává příklad jako zapálený badatel, jiný má pečlivě připravené a rozmyšlené laboratorní práce, další zkouší neotřelé pedagogické postupy. Když bych měl najít jeden rys společný pro kvalitní vysokoškolské učitele, pak asi ten, že o výuce přemýšlí, že je pro něj důležitá, i když to nikdo nějak zvlášť neocení.
Cena se rovněž uděluje za inovace ve vzdělávací činnosti. Je důležité pedagogickou činnost inovovat? A proč? Jsou požadavky a potřeby současných studentů jiné než dřív?
Výuku je potřeba upravovat už jenom proto, že se mění vyučované obory. Důvody pro „inovace“ jsou ale hlubší. Do terciárního vzdělávání odchází přes 70 procent populace, přes 40 procent populace získává dnes vysokoškolský diplom. V polovině sedmdesátých let to bylo něco přes deset procent. Takovýto dynamický nárůst nějakou změnu vyžaduje – ať již institucionální (stratifikaci vzdělávání) nebo pedagogickou (musíme holt učit jinak). Mění se také technologické možnosti, vysoké školy se ocitají ve zcela odlišném konkurenčním prostředí než dříve – ztrácí výsadu na držení znalostí, byť zatím drží privilegium udělování titulů. Dříve nebo později začne studenty i ostatní zajímat, jak vlastně učíme a jak využíváme jejich čas. A k inovacím budou vysoké školy čím dál více nuceny.
Na jaké překážky ve své vzdělávací činnosti nejvíc narážíte a jak byste je odstranil, kdybyste byl rektorem Vaší vysoké školy či rovnou ministrem školství?
Když tak o tom přemýšlím, tak na žádné překážky vlastně nenarážím. Možná je to tím, že výuka není středobodem myšlení většiny univerzitních managementů, což má vedle negativ i světlé stránky. Coby rektor bych se snažil především najít pro svou univerzitu inspirující osobnosti, vynikající ve svém oboru. Přesněji řečeno, snažil bych se vytvořit prostředí, do kterého by takovéto osobnosti s chutí vpluly. A pak bych se snažil zdůraznit, že výuka je nedílnou a důležitou částí jejich práce – a pokud možno bych jim v jejich práci nepřekážel. Coby ministr bych se nejdříve dlouho divil předsedovi vlády, že si mne vybral, a daleko více bych se divil sobě, že jsem pozici přijal. Pak bych ale cítil povinnost věnovat své úsilí spíše než vysokým školám regionálnímu školství – z toho mála, co vím, tuším, že právě tam se rozhoduje o naší budoucnosti.
