Jedním z oceněných je PhDr. Tomáš Gráf, Ph.D., který působí na Ústavu anglického jazyka a didaktiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Doktor Gráf se věnuje didaktice anglického jazyka a vzdělávání budoucích učitelů. Úspěšně propojuje výuku s vlastní výzkumnou činností, do které zapojuje i své studenty.
1) Co pro Vás vynikající vzdělávací činnost znamená a jak o ni ve své práci usilujete?
Má-li být vzdělávací činnost hodnocena jako vynikající, musí jít nutně o soubor charakteristik, které vykazuje, a to v rovině osobní, mezilidské, odborné a didaktické, a tyto roviny by se měly prolínat. V osobní rovině učiteli hluboce záleží na své práci: neustále se vzdělává a pátrá, jak by se věci daly dělat jinak, reflektuje, jak se mu toto daří, a reaguje na to. V rovině mezilidských vztahů mu hluboce záleží na svých studentech, má je upřímně rád a je s nimi rád, respektuje je a jejich čas a úsilí, a proto se jim snaží předat maximum teoretických poznatků i praktických dovednosti. Zároveň dokáže být i spravedlivě přísný a rozumně náročný. Studentům poskytuje podporu v podobě upřímné, taktní a pravdivé zpětné vazby, a vytváří tak vztah založený na důvěře. V rovině odborné jde pak o neustálé sebevzdělávání a sledování všeho, co je pro jeho pedagogickou činnost relevantní, a především pátrání po tom, jak propojovat teorii s praxí. V rovině didaktické je učitel člověk, který nešetří energií proto, aby dokázal studenty strhnout, motivovat, inspirovat a zaujmout. Dokáže měnit výuku, aby odpovídala potřebám žáků. A na vysoké škole navíc zapojuje studenty do odborné činnosti. Jak o to sám usiluji? Asi především tím, že se snažím vše propojovat a na mnoha rovinách. Abych ve všech těch rolích, které na fakultě mám, působil jako pedagog, ať už tvořím kurzy, učím je, zapojuji studenty do výzkumu či vedu jejich práce. Snažím se hledět do budoucnosti a pokud možno hlavně do té jejich.
2) Cena se rovněž uděluje za inovace ve vzdělávací činnosti. Je důležité pedagogickou činnost inovovat? A proč? Jsou požadavky a potřeby současných studentů jiné než dřív?
Inovovat je třeba neustále v tom smyslu, že své kurzy proměňuji na základě zkušeností z předešlých let. Každý rok se snažím na věci dívat trochu jinou optikou, zařazovat jiné postupy, vyřazovat věci, které třeba tolik nefungovaly, dál se ve specializaci svých kurzů vzdělávat, abych dokázal nadšen a obohacen přijít s něčím novým, aby má sdělení byla autentická a motivovala studenty k tomu jít dál. Proč inovovat? Aby ty kurzy byly lepší. V tomhle to není o rozdílech mezi generacemi. Ty tu jsou a byly vždy. Byla-li ta otázka směřována na využívání moderních technologií, někdy mám pocit, že se jejich důležitost pro výuku trochu přeceňuje. Vždyť je to jenom jeden z mnoha nástrojů, které učitel má. Ale když už je tady, tak by měl být i využíván. Ne však samoúčelně, nesmí to být technika pro techniku, ale účelně využitý nástroj. Takže učitelé by se měli zajímat o možnosti, které jim nové technologie nabízejí, aby je dokázali kriticky zhodnotit a dobře využít. To ale vyžaduje hodně času. Máme-li bádat, publikovat, administrovat, vést závěrečné práce, sami se dále vzdělávat, sledovat svůj obor institucionálně a dobře připravovat výuku, kolik času nám zbývá na to, abychom se didakticky dále rozvíjeli a učili se poznávat nové technologie a pracovat s nimi? Vždy je ale třeba snažit se využít možnosti, které se nabízejí, ať už jsou jakékoliv. Například když jsem chtěl, aby se mí studenti měli kde učit vyučovat, využil jsem prostor fakulty a založil tam pro ně vlastní jazykovou školu.
3) Na jaké překážky ve své vzdělávací činnosti nejvíc narážíte a jak byste je odstranil, kdybyste byl rektorem Vaší vysoké školy či rovnou ministrem školství?
Těch překážek je hodně. Pedagogové na VŠ mají příliš rolí: v administrativě (běžné věci, na něž jsou ve firmách administrativní pracovníci, si děláme sami), ve výzkumu, v publikační činnosti. K tomu si různě přivyděláváme, neb platy jsou nízké. A tak často až na posledním místě je učení, které se jakoby nepočítá. Fakulty sice evaluují výuku, ale pro pedagogy to vlastně nutně nic neznamená. Didaktická podpora na univerzitách je malá. Samotná didaktika u nás není uznávána jako obor a vlastně ani didaktické publikace a učebnice se nepočítají mezi ty publikace „vědecké“, takže se nepočítají k habilitaci. Na univerzitách se zapomíná na vzdělávání, je tlak, abychom byli jakýmisi akademiemi věd, ale univerzita je hlavně škola. Měli bychom tedy jasněji definovat své priority: je to věda, nebo vzdělání? Do jaké míry nám na vzdělání skutečně záleží? A pokud odpovíme, že ano, záleží, pak zvažujme, zda v tom ohledu děláme správné kroky. Má-li být vzdělávaní vynikající, musí k tomu být podmínky. Jako učitel potřebuji čas na reflexi o tom, co dělám. Potřebuji čas na koncepční uvažování – co v mých kurzech dává smysl, jak mé kurzy zapadají do širšího rámce práce mého ústavu, mé fakulty, společenských potřeb a společenského kontextu? Jak navazují na současný stav poznání? A jak to dělají jinde? To vyžaduje hodně času. Takže jako ministr či rektor bych dělal vše pro to, aby se na VŠ dobře vyučovalo a aby to snáze šlo. Cenu ministra zde vnímám jako blýskání na lepší časy. Ale kdo ví?
