Prvním z oceněných je doc. RNDr. Zdeněk Bochníček, Dr., který působí na Oddělení didaktiky fyziky Ústavu fyzikální elektroniky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Docent Bochníček vyučuje fyziku a didaktiku fyziky a mimořádným způsobem se zasazuje o popularizaci těchto disciplín a rozvoj komunity učitelů a studentů fyziky.
1. Obdržel jste cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vynikající vzdělávací činnost. Co pro
Vás vynikající vzdělávací činnost znamená a jak o ni ve své práci usilujete?
Můj přístup k výuce fyziky je do značné míry ovlivněn tím, že učím zejména studenty, kteří na naší fakultě
studují jinou přírodní vědu. Současně učím i budoucí středoškolské učitele fyziky, tedy je připravuji na podobný
úkol, před kterým tady stojím já. To znamená vedle snahy předat znalosti a dovednosti také zaujmout, motivovat ke
studiu a v neposlední řadě ukázat fyziku jako mocnou, užitečnou a pro někoho i krásnou vědu.
Ve svých hlavních přednáškách používám prezentace jen minimálně, píši na tabuli. Jednak si myslím, že je lepší,
když se výpočty a obrázky před očima studentů tvoří, a také tím nutím studenty vybrat z výkladu to podstatné a
smysluplně a přehledně si dělat poznámky. Snažím se o to, aby látka byla pochopitelná hned na místě, alespoň pro
průměrného studenta. Zkouším vždy ústně a zkouška sama je pro mne poučením, co dělá studentům potíže, abych se příště
na to mohl soustředit a na těžká místa upozornit. Také vzpomínám na to, co bylo pro mne obtížné, když jsem to před
léty studoval, a co mně pomohlo to pochopit. Používám analogie, číselné příklady a rád se občas pokouším i o humor.
Samozřejmostí při výuce fyziky je časté využití demonstračních experimentů. Můj výklad je velmi dynamický, mluvím
hlasitě, měním intonaci, pobíhám po učebně. Někdy si připadám jako herec, který obecenstvu přehrává příběh se
zajímavou pointou.
2. Cena se rovněž uděluje za inovace ve vzdělávací činnosti. Je důležité pedagogickou činnost
inovovat? A proč? Jsou požadavky a potřeby současných studentů jiné než dřív?
Když jsem začínal svoji vysokoškolskou pedagogickou dráhu, žil jsem v prostředí, kde nejvyšší kvalitou
byla přednáška, její logická struktura, „vyargumentovanost“ jednotlivých tvrzení, přesnost formulací a podobně. Stále
se snažím, aby přednáška tyto parametry měla, ale postupem času si stále více uvědomuji, že to samo nestačí. Sebelépe
připravená přednáška přijde vniveč, když je ignorována nebo nepochopena. A tak se ohlížím kolem a hledám inspiraci,
jak alespoň část mé výuky obměnit. V posledních letech se svými kolegy zavádíme do výuky prvky aktivního učení,
aby všichni studenti v učebně po celou dobu výuky pracovali a bezprostředně aplikovali nabyté znalosti.
Například v jednom předmětu je moje vlastní přednáška omezena na minimum a výklad postupuje tak, že studenti
sami postupně řeší zadané úkoly. Tento způsob výuky je do značné míry dán charakterem předmětu, historie by takto asi
učit nešla.
Jsou dnešní studenti jiní, než jsme byli my? „To za nás nebývalo!“ Takto kmeti žehrají už od starověku. Ale teď
vážně. V požadavcích a potřebách asi ke změně skutečně došlo. Je to důsledek změny společenského systému a
zejména rozvojem technologií. Zdá se mně obtížnější než dříve studenty zaujmout, a snad nejsem žehrající kmet, i
přimět k vytrvalé systematické práci. Svět je dnes pro mladé mnohem bohatší, pestřejší, ale také složitější a
méně přehledný a je asi obtížnější najít si pevný smysluplný cíl, za kterým stojí za to vyrazit s maximálním
úsilím.
3. Na jaké překážky ve své vzdělávací činnosti nejvíc narážíte a jak byste je odstranil, kdybyste byl
rektorem Vaší vysoké školy či rovnou ministrem školství?
Přiznám se, že o žádných vážnějších překážkách nevím. K vlastní výuce mám velmi dobré podmínky a ze strany
ústavu, fakulty i univerzity cítím obecnou podporu pro vzdělávací činnost. Samozřejmě mohu zmínit obligátní
administrativní zátěž, ale ta se mě dotýká hlavně v souvislosti s mou funkcí proděkana pro studium,
případně garanta studijních programů. A tady by to mohlo být lepší. Například si myslím, že nedávná velká novela VŠ
zákona a na ní navazující pravidla nebyly zcela zdařilé. Při akreditaci nových studijních programů i jejich
následné realizaci, včetně pravidel pro přijímací řízení, se objevilo hodně zbytečných problémů, které by při lepším
promyšlení celé věci vůbec nenastaly.
Ale přece je tu něco, co mě při výuce netěší. Je to malý počet studentů učitelství. Nejhorší je to u fyziky,
mého oboru. Tato situace nemá jednoduché řešení a s povděkem sleduji, že v poslední době si MŠMT nedostatku
učitelů všímá a snaží se to řešit. Růst platů atraktivitu učitelského povolání sice zvýší, ale nemyslím, že toto je
jediný problém, který současné učitele trápí.
