Hra o 50 tisíc, MŠMT ČR

Stát začal snižovat peníze pro vysoké školy, chce je dotlačit k reformám a školnému.

České vysoké školy bijí na poplach. Na první pohled to vypadá na ohranou písničku: chtějí více peněz, a když je nedostanou, nebudou mít prý na provoz. V reálu jde však o víc než o trochu nudný rituál před schvalováním rozpočtu. Bližší pohled ukazuje, že v posledních deseti letech šly české vysoké školy překvapivým způsobem nahoru.
Teď však vláda říká, že změny v posledních letech se děly tak rychle, že na udržení trendu nemá další peníze. Pro letošní rok dokonce zmrazila navyšování počtu studentů. „Je třeba vysoké školství reformovat, jinak další navyšování počtu studentů nepovolíme,“ říká náměstek ministra školství Vlastimil Růžička. Reforma je sice napsaná a dává logiku, jak to už ale v Česku s reformami chodí, existuje na ni zatím příliš mnoho různých názorů na to, aby mohla být rychle přijatá.

Chceme studovat
K pochopení toho, jak se dnes české vysoké školy mění, je dobré zajet někam mimo Prahu, třeba do Českých Budějovic. Před revolucí tu byly dvě fakulty – zemědělská a pedagogická, které přijímaly ke studiu něco mezi 3 a 4 tisíci studentů z Budějovic a okolí. Dnes na zdejší Jihočeské univerzitě studuje jedenáct tisíc mladých lidí, kteří si v sedmi fakultách vybírají ze sto devadesáti studijních oborů včetně evropsky špičkové biologie.
Nejrychleji se přitom v Budějovicích rozvíjí právě přírodovědecká fakulta: ještě v devadesátých letech ji coby biologickou fakultu studovaly nějaké čtyři stovky studentů, teď je to dvakrát více a podle děkana Libora Grubhoffera chystá fakulta další rozšíření až na trojnásobek.
V campusu na okraji města se za tři čtvrtě miliardy z evropských fondů staví další budovy, fakulta se chystá otevřít nové obory a například biochemii provozuje společně s univerzitou v rakouském Linci. Tam má tradici chemie, v Budějovicích zase „umí“ lépe biologii, takže výuka (v angličtině) probíhá střídavě na obou stranách hranice. A jako bonbonek má univerzita v nedalekých Nových Hradech vyhlášený biofyzikální ústav, kde vedou semináře profesoři z Ameriky, Švédska a dalších zemí.
Rychlé rozšiřování regionálních univerzit má své kritiky. „Proč zavádět nové obory jako fyzika nebo chemie, když nesrovnatelně kvalitnější školy tohoto druhu v Praze zrušily přijímačky a berou každého, kdo se přihlásí?“ namítá ředitel zmíněného novohradského ústavu Dalibor Štys. Podle něj je budování těchto speciálních disciplín na univerzitách bez tradice jen cestou k podprůměrnosti. Děkan Grubhoffer však trvá na tom, že jde o dobrou cestu. „Teď chceme založit i technická studia, která tu na jihu Čech dosud nebyla,“ říká. „Udělali jsme si průzkum na středních školách a zjistili jsme, že v jižních Čechách zůstává volných zhruba tisíc absolventů průmyslovek, kteří mají zájem o vysokou školu, chtějí ale zůstat v jižních Čechách.“
Podobný obrázek lze dnes najít víceméně v každém českém či moravském kraji. Zejména díky rychlému rozvoji regionálních univerzit přijímá dnes české vysoké školství čtyřikrát více studentů než v roce 1989. Jistý problém ovšem je, že podobně rychle roste i zájem mladých lidí studovat. Dochází tak k paradoxu: koncem osmdesátých let byla v průměru jen padesátiprocentní šance na přijetí a vysoké školy odmítaly dvacet pět tisíc žadatelů ročně. Vloni se sice šance dostat se na řádné studium zvedla v průměru na 72 procent, systém zatížený nedostatkem míst a přísnými přijímačkami nechal před branami škol více než padesát tisíc neúspěšných žadatelů.
Přitom výhrady vůči tomuto fenoménu jsou léta známé: často jen na základě smůly nebo štěstí u přijímaček rozhodne stát o tom, jestli někomu bude dávat v průměru sedmdesát tisíc ročně na studia, která pak zajišťují mnohem lepší plat a šance na sehnání práce, než jaké mají neúspěšní žadatelé.
Uvedených 50 tisíc vloni nepřijatých žadatelů o studium ukazuje především na škody společnosti jako celku, neboť mrhá čtvrtinou intelektuálního potenciálu lidí po maturitě. O vzdělání jako prioritě se tu sice od převratu hodně mluví, nikdy se však české vlády nerozhoupaly k razantnímu naplnění těchto slibů. Vládní výdaje na vysoké školy se pohybují jen v drobných výkyvech a jsou šesté nejnižší mezi třicítkou zemí OECD. Přitom daleko před Českem nejsou jen tradičně vzdělanostně zaměřená Skandinávie či USA. Jak vypadá vzdělání coby vládní priorita, je dnes možná nejlépe vidět v Koreji, Chile nebo v Řecku, kde se v posledních letech skokově zvedaly výdaje na vysoké školy při srovnatelné životní úrovni, jakou má Česko.

Cesta vzhůru
Jak však ukazuje příklad Jihočeské univerzity, i české vysoké školství prodělává změny k lepšímu. Měřeno přírůstkem peněz a studentů má na tom největší zásluhu ministryně Petra Buzková (ČSSD) a její tým. Buzková dokázala pro vysoké školy vyjednat podstatně více peněz než všichni její předchůdci. Motivace univerzit zvyšovat počet studentů pak byla nastavena jednoduše: za každého přijatého studenta začaly proudit do rozpočtu školy „normativní“ peníze, přitom provozní náklady spojené s vyšším počtem studentů zdaleka tak rychle nerostly. Jinak řečeno – provoz velké školy je v přepočtu na studenta výrazně levnější než u školy malé. Univerzity se proto rozšiřovaly.
To se odrazilo i na platech. Pořád se sice mluví o tom, jak jsou nízké, v praxi to však není tak zlé. Má to několik důvodů. Děkani či šéfové kateder mohou o penězích už deset let rozhodovat sami, takže záleží na nich, jestli nepotřebné učitele propustí a peníze přerozdělí ostatním. Nebo jestli budou více motivovat mladé vyučující. Stále více děkanů také zohledňuje hodnocení studentů. „Děláme anonymní anketu mezi studenty, kde odpovídají na řadu otázek týkajících se jejich názorů na vyučující,“ říká profesor Grubhoffer. Akademici, kteří od studentů získají nejlepší hodnocení, pak mohou na Grubhofferově fakultě dostat o pět až sedm tisíc více na příplatcích.
Růst platů však obstarávají především stále větší možnosti vědeckých grantů z Česka i Evropy. Například pohled na výplatu jednoho z odborných asistentů pražské matematicko-fyzikální fakulty ukazuje toto: za výuku (pět hodin týdně) 6500 korun, peníze na školní vědeckou činnost 18 tisíc korun, peníze na samostatný grantový projekt 11,5 tisíce korun. Dohromady tedy 36 tisíc korun, což rozhodně není německý plat, podle šéfů univerzit už ale stačí k udržení zajímavých lidí. „V 90. letech odcházeli naši vědci do zahraničí hlavně kvůli finanční motivaci, dnes je to kvůli získání nových znalostí,“ říká děkan matematicko-fyzikální fakulty Zdeněk Němeček. I na jeho fakultu, kde se všechny obory vyučují v češtině i angličtině, se vracejí lidé z ciziny.
Pohled do celostátních tabulek ukazuje, že docent pobírá v průměru 43 tisíc, profesor 56 tisíc, což jsou částky, o nichž Respektem oslovení akademičtí činovníci z přírodovědeckých či technických škol mluví jako o uspokojivých. Na druhou stranu vysokoškolští učitelé z humanitních škol, kteří méně dělají vědu, mají podprůměrné příjmy. Příjmový propad je také výraznější u hodnocení mladých odborných asistentů, kteří musejí čekat na lepší plat a práci déle, než je na Západě zvykem.
Také obraz univerzit živořících na okraji zájmu není zcela pravdivý, což ukazují i stavby nových campusů. V posledních letech se rozjely desítky staveb, byť i tady je co zlepšovat. „Víc peněz získá ten, kdo víc jezdí na ministerstvo školství,“ konstatuje suše bývalý úspěšný rektor Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška, pod jehož vedením brněnská univerzita postavila nový areál. Pro přidělování peněz na investice zkrátka neexistuje srozumitelný systém a velmi záleží na osobních kontaktech či vytrvalosti rektorů leštit správné ministerské kliky. Navíc mnohé stavby se podezřele vlečou. Ministr Ondřej Liška po svém příchodu na ministerstvo zadal audit a z něho vyšlo, že se poměrně běžně překračují rozpočty, někdy i o padesát procent.

Více bakalářů
Hlavním problémem teď však je, že systém pozvolného zvyšování počtu studentů a peněz se letos zadrhl. Premiér Topolánek sice také na začátku své vlády mluvil o školství jako o prioritě, více peněz na něj však jeho vláda dát nechce. Vzhledem k všeobecnému šetření peníze na univerzity naopak snižuje (viz grafy vedle). Ministerstvo školství už rektorům oznámilo, že jim nedá na další zvyšování počtu studentů peníze. To rektory zaskočilo. I letos totiž nastoupilo o nějakých deset tisíc studentů více než vloni a univerzitám hrozí, že na ně v příštích letech nebudou mít peníze.
Ministerstvo nakonec rektorům slíbilo dát peníze nesystémově ze svých rezerv, trvá však na tom, že teď už musejí přijít na řadu reformy. „Dnešní systém je příliš drahý,“ říká náměstek ministra školství Vlastimil Růžička. A k zmrazení náboru nových studentů dodává: „Podle našich údajů už téměř polovina devatenáctiletých lidí jde na vysokou školu. A to je číslo srovnatelné se západními zeměmi. Proto je oprávněné zastavit růst kvantity a usilovat o kvalitu.“
Nutno přitom dodat, že kvalitou myslí náměstek něco jiného než rektoři. Ministerstvo nemluví o kvalitě studentů či absolventů, ale o kvalitě nebo také „diverzifikaci systému“, neboli různorodosti nabídky studia. Zjednodušeně řešeno dnes se snaží všechny univerzity nabrat maximální počet lidí, naservírovat jim hlavní chod pětiletého magisterského studia a nejlepším pak nabídnout doktorandský zákusek. K dispozici je sice také tříletý bakalářský předkrm, o jeho uplatnění v praxi existují však mezi studenty pochyby. Navíc studovat déle je výhodné jak pro studenta (dosáhne na řadu sociálních úlev), tak pro školu (déle dostává na studenta státní peníze). Státní rozpočet ale tratí.
Ministerstvo proto chce tenhle jídelníček dost přemíchat. Chce, aby se studenti na vysoké nezdržovali déle, než skutečně potřebují. Tím by se celý systém zlevnil. „Chceme mít školy ve více kategoriích,“ vysvětluje Růžička. „Úzkou skupinu výzkumných univerzit, kam půjde hodně peněz určených na výzkum, dále pětileté magisterské, dvou- a tříleté bakalářské. Kratší obory jsou výrazně levnější, proto by pro různý typ škol bylo potřeba mnohem méně peněz než dnes.“ Jinak řešeno – člověk, který nezamýšlí vědeckou kariéru a školu studuje do značné míry i kvůli získání rozhledu a schopnosti se učit, nepotřebuje trávit na univerzitě pět let a plýtvat tak státními penězi.
Univerzitám je však proti srsti chrlit tisíce „nedouků“ a snaží si držet jakousi průměrnou úroveň co nejvýš. Právě v tom však vidí náměstek Růžička problém. „Máme dvacet šest vysokých škol a z toho jen dvě nejsou univerzitami. Ve světě je ovšem běžný opačný přístup: existuje úzká skupina výzkumných univerzit – v Německu jich je deset – a zbytek pak tvoří méně ambiciózní vysoké školy, které nabízejí dvou- a tříleté bakalářské obory,“ vysvětluje Růžička. Poradce ministerstva pro reformu, sociolog Petr Matějů, k tomu dodává: „Právě tyhle krátké obory umožní vystudovat velkému počtu lidí. Zvyšovat počty studentů při dnešním systému, navíc bez školného, je pro státní rozpočet velmi drahé.“ Ostatně i podle náměstka Růžičky se Česko zavedení školného nevyhne. „Pokud se mají vysoké školy dál rozvíjet, nemine nás to,“ míní Růžička.

Tlak na školné
S rozhodnutím ministerstva zmrazit další nárůst přijímání nových studentů souhlasí i zmíněný Matějů. „Taky bych chtěl, aby šlo do školství víc peněz, podle mého názoru jsme ale dosáhli stropu. V čase, kdy Česko čeká penzijní a zdravotní reforma a vláda musí snižovat finanční deficit, vláda víc do vysokého školství nedá.“
Pohled do politiky ukazuje, že zřejmě jde o realistický odhad, rektory ovšem moc nezajímá. Bylo to dobře vidět nedávno na veřejném slyšení v jednom ze sálů Karolina, kde Matějů reformu obhajoval. „Vláda víc peněz nedá, je třeba hledat jinde,“ namítal opět Matějů. „My ale chceme o dvacet miliard víc,“ odpovídali rektoři. Ať už byla tahle jejich naivita upřímná nebo hraná, Matějů ani ministerstvo zatím rektory o podpoře reformy nepřesvědčili. Akademici mají pocit, že se na ně šije nějaký podraz. Obvykle říkají, že bakalářské obory už existují a další důraz na zkracování studia půjde výrazně na „úkor kvality studentů“. Nelíbí se jim ani plány na zavedení manažerského řízení univerzit (viz rámeček Co chce reforma), neboť v nich vidí zásah do své nezávislosti.
Ze všeho nejméně se jim však líbí řeči o finančních stropech. „Nemyslím si, že stát nemůže dát víc. Pokud ale nechce, pak je třeba jasně říct, že vysoké školy u nás nejsou prioritou, jak všichni tvrdí. A to se všemi důsledky, co z toho plynou,“ říká Jiří Zlatuška. A na otázku, jaký by tedy doporučoval postup, navrhuje zvýšit tlak na zavedení školného. Ostatně školné podporují už i další rektoři poté, co je vláda ujistila, že by šlo o příjmy univerzit, které na státní dotace nebudou mít vliv.
V této fázi se projednávají připomínky k reformě a v listopadu by měl jít návrh do vlády. Úspěch je velmi nejistý. Proti školnému jsou opozice i zelení. Pokud tedy reforma a školné neprojdou, univerzity se budou muset připravit na horší časy nebo spoléhat na to, že příští volby vyhraje ČSSD a stejně jako za Petry Buzkové projeví větší štědrost. Na druhou stranu nevýhody téhle štědrosti známe – je to cesta k dalšímu zadlužování státu.
Každopádně ale spor o reformu zřejmě povede ke stále věcnější debatě o poplatcích za studium. I školský expert ČSSD Jiří Havel nedávno navrhl penalizovat studenty za nesložené zkoušky. Experti sice Havlův návrh kritizovali, debata o nějaké formě školného však nabírá na tempu.

Co chce reforma
Autoři reformy vycházejí z toho, že žádná česká vláda už nebude mít vzhledem ke stárnutí populace na vysoké školy dost peněz. Proto by se mělo zavést školné, na které by si mohli studenti půjčit a půjčky splácet ve chvíli, kdy dosáhnou průměrného příjmu. Dále by univerzity měly dostávat peníze na provoz i investice v jednom balíku a samy si rozhodovat, kdy a jak je použijí. Kvůli tomu by měly přejít na manažerský způsob řízení, běžný ve světě, se správní radou fungující podobně jako u podniků. Především by se však měl celý systém zlevnit tak, aby studenti netoužící po vědecké, konstruktérské či jiné praxi náročné na vzdělání mohli absolvovat pouze bakalářské studium a necítili se před zaměstnavateli méněcenní. Jedině tak se podle Petra Matějů mohou vysoké školy otevřít 60–70 procentům populace, jako je tomu ve vzdělanostně nejúspěšnějších zemích (Skandinávii, USA , Novém Zélandu, Koreji). Přechod ve větší míře na kratší a rychlejší bakalářské studium chce ministerstvo motivovat novými modely rozdělování státních peněz.

MŠMT ČR

Navigace

Moje menu

Naposledy čtené články

Vyhledávání

Přepínání jazyků

Hra o 50 tisíc

Navigace v sekci

Kontakt pro veřejnost

Podatelna pro veřejnost: