V polovině května byla s velkou slávou zveřejněna tzv. Bílá kniha terciárního vzdělání, která obsahuje kritický pohled na současný stav našeho vysokého školství a zároveň přináší návrh reformních kroků, které jsou podle skupiny autorů, vedené Petrem Matějů, nutné, aby naše vysoké školy byly schopny splnit úkoly, které před nimi podle nich stojí. V souvislosti se zveřejněním tohoto materiálu se v tisku objevila řada článků s výmluvnými titulky, jako například Univerzity se mají proměnit ve firmy (HN 2.5.), Mirek Topolánek: Dejme křídla našim univerzitám (HN 12.5.) či Vláda chystá proměnu univerzit (HN 13.5). Protože Bílá kniha je podle ministra Lišky „pracovní verze, kterou dáváme veřejnosti k debatě", rád bych tímto článkem do debaty přispěl.
Bílá kniha přináší do dnešního systému dvě podstatné změny. Tou první je záměr rozdělit vysoké školy na tři typy: výzkumné, vzdělávací a profesně orientované na bakalářské obory. Vyšší odborné školy budou také vzdělávat bakaláře. Profesně orientované vysoké školy se nebudou pokoušet o špičkovou vědu. Tuto roli by měly sehrát výzkumné univerzity, jež podle autorů Bílé knihy budou „vychovávat akademiky s ambicí živit se bádáním".
Druhá změna je shrnuta v úvodním odstavci prvního článku:
„České vysoké školy by měly brzy mnohem víc připomínat firmy: řídily by je správní rady, kde budou sedět kromě uznávaných vědců i zástupci měst a byznysmeni. Ti by měli tlačit na lepší výsledky školy a do zkostnatělých institucí přivést více soukromých peněz."
Podle autorů Bílé knihy by rektor nemusel být ryzí akademik - správní rada by si mohla najmout profesionálního manažera. Akademické senáty by měly rozhodující slovo jen ve studijních záležitostech. Akademikům ministr školství vzkazuje „Pokud chtějí nadále stát v čele univerzit, tak se do těch změn musí pustit." Na takový model totiž podle něj přechází stále více evropských univerzit a řídí se jím prý i americké školy, které patří k nejlepším na světě. Zbyněk Frolík, šéf firmy Linet, dodává "školy vychovávají studenty pro trh, tak by jejich odběratelé měli mít možnost do hospodaření škol mluvit."
Podle Topolánka má reforma řízení a financování vysokých škol, nastíněná v Bílé knize, za cíl vytvořit „stejné podmínky, jaké mají v zemích, jejichž univerzity patří k nejlepším", což by mělo „některé z našich univerzit dostat na nejvyšší příčky světových žebříčků."
Výše citované názory svědčí o tom, že ministr školství i předseda vlády nemají základní představu, jak fungují nejlepší americké univerzity, a předseda vlády navíc klade našim univerzitám naprosto nereálný cíl. Nejenže nemá vůbec smysl přemýšlet o extralize, ale ani na první ligu ještě hodně dlouho mít nebudeme. Co je reálné, je snažit se postoupit z třetí ligy, kde najdeme Karlovu Univerzitu, naši jedinou vysokou školu, která bývá ve světových srovnávacích tabulkách hodnocena, do druhé ligy, tedy do druhé stovky nejlepších univerzit. Důvodů je několik, ale ten základní je jasný: peníze. O prostředcích, kterými disponují špičkové americké univerzity se totiž našim univerzitám nemůže ani zdát a plánovaní reforma na tom nic nezmění. Nejde ale jenom o peníze.
Výzkumné versus profesně orientované university
Snaha vydělit ze systému univerzit ty, které „budou vychovávat akademiky s ambicí živit se bádáním" je nejenom nerozumná, neboť profesně orientované vysoké školy se svou povahou budou blížit středním školám, ale je především projevem neznalosti, jak se absolventi špičkových univerzit v Americe i jinde uplatňují. Většina z nich se totiž neživí „bádáním", ale přechází na státní univerzity, kde tvoří jádro učitelského sboru, nebo do podnikatelské či veřejné sféry, kde tvoří jejich elity. Na špičkových amerických univerzitách se uchytí jen velmi malá část jejich absolventů, ale označení „absolvent Harvardu" či dalších špičkových univerzit je vysoce ceněná značka, které otevírá jejich nositelům cestu ke kariéře v podnikatelské i veřejné sféře. Ve vyspělých západních zemích do nich odchází i většina čerstvých nositelů Ph.D. a nachází tam velmi dobré uplatnění, neboť tento titul je znamením, že dotyčný je schopen samostatně řešit problémy. Jeden příklad za všechny: předseda americké Federální rezervní banky Ben Bernanke získal titul PhD. v oboru ekonomie na Massachusettském technologickém institutu (MIT) v roce 1979. Chceme-li napodobit Ameriku, měli bychom si být vědomi, že její špičkové univerzity nejsou „třešničkou na dortu", ale místem, kde se formuje elita amerického podnikatelského i veřejného prostředí.
Jak se hodnotí vysoké školy
Srovnávat úroveň vysokých škol různých zemí není jednoduché, a proto i výsledné tabulky nejlepších vysokých škol závisí na zvolené metodice a jsou do jisté míry subjektivní. Existuje několik institucí publikujících pravidelně takové žebříčky, z nichž nejznámější je Times Higher Education sestavený specializovanou londýnskou firmou. V poslední době získal značný respekt žebříček SJTU, vypracovaný šanghajskou univerzitou Jiao Tong. Všechny takové žebříčky se shodují v tom, že extraligu tvoří asi 20 institucí, z nichž 15 až 17 je amerických, dvě britské (Oxford a Cambridge) a jedna až dvě další. A také v tom, že absolutní jednička je Harvardova univerzita. Jako příklad uveďme první desítku univerzit v roce 2007 podle šanghajské univerzity (číslo v posledním sloupci je celkové bodové hodnocení ze 100 možných)
1. Harvardova
universita
USA 100
2. Stanfordova
universita
USA 73.7
3. Kalifornská
univerzita
USA 71.9
4. Cambridgeská
univerzita
VB 71.6
5. Massachusettský technologický institut
USA 70
6. Kalifornský technologický
institut
USA 66.4
7. Kolumbijská
universita
USA 63.2
8. Princetonská
universita
USA 59.5
9. Chicagská
universita
USA 58.4
10. Oxfordská
univerzita
VB 56.4
Mezi 500 hodnocenými univerzitami je z českých jen Karlova univerzita a to ve třetí stovce, přičemž v Evropě je na 81 až 123 místě. Evropskou extraligu tvoří 7 britských, 3 německé, 2 francouzské, 2 švýcarské, 2 švédské, 2 dánské a 2 holandské univerzity, přičemž na prvních čtyřech jsou jen britské, vedle univerzit v Cambridge a Oxfordu i dvě londýnské.
Všechny americké univerzity v první dvacítce mají několik společných vlastností, které jsou klíčem k pochopení jejich kvality a výjimečnosti. Tyto vlastnosti budeme ilustrovat na dvou z nich, Harvardově univerzitě a Massachusettském technologickém institutu (MIT), které představují na první (ale opravdu jen na první) pohled dva odlišné typy vysokých škol.
Jsou soukromé, ale nikomu nepatří
Chceme-li si vzít ze špičkových amerických univerzit příklad, musíme především vědět, co se pod pojmem „soukromá univerzita" v americkém kontextu myslí. Zkusme třeba odpovědět na otázku, komu „patří" právě Harvardova univerzitu. Odpověď není snadná: univerzitu spravuje a řídí sedm konkrétních osob, tvořících tzv. „Harvard Corporation", formálně známých jako „The President and Fellows of Harvard College". Tato společnost vznikla v roce 1636 rozhodnutím místní správy tehdy ještě britské kolonie Massachusetts. V červnu 1650 pak byla rozhodnutím téže koloniální správy schválena její Charta, stanovující cíl společnosti a obsahují i jména prvního prezidenta a šesti dalších členů. Je zajímavé, že takto vznikla vůbec první korporace na západní polokouli! Velmi podobným způsobem vznikly i ostatní špičkové soukromé vysoké školy. V případě MIT to nebyla veřejná instituce, kdo ji v roce 1861 zřídil, ale soukromá osoba, William Barton Rogers. Ale scénář byl stejný: Charta definovala cíl instituce a řídící grémium, které za její činnost odpovídá. To má dnes 78 členů, kteří tvoří tzv. „MIT Corporation". Pro vystižení jejich role je snad nejvhodnější český výraz „správce" či kurátor (z anglického „trustee"). Členství v těchto společnostech nelze prodat , převést, lze se ho jen vzdát. Pro pochopení odlišnosti od amerických veřejných vysokých škol je rozhodující to, že od okamžiku vzniku takové „soukromé" instituce nemá zřizovatel na její další činnost žádný vliv. Členové společností do nich nejsou nikým zvnějšku jmenováni, ale o doplnění uprázdněných míst rozhodují oni sami podle určitých pravidel (anglicky „bylaws"). To se může z našeho pohledu zdát nepochopitelné a zneužitelné, ale právě tato nezávislost je klíčem k pochopení proč jsou tyto instituce tak skvělé. Předpokladem je samozřejmě vysoké profesionální a osobní kvality členů společnosti a pocit odpovědnosti za zachování dobrého jména instituce. Členství v těchto společnostech je prestižní záležitostí a nikdo do nich není vybrán proto, aby někoho „zastupoval" nebo „tlačil na lepší výsledky".
Poskytují všestranné - univerzitní - vzdělání
Nejenom výše uvedené univerzity, ale i „technologické" instituty poskytují vzdělání a pěstují výzkum prakticky ve všech oborech, od přírodovědných, přes medicínu, práva, ekonomii, architekturu až po širokou paletu humanitních oborů. To je dobré si uvědomit, pokud se například Evropská unie snaží „po vzoru MIT" vybudovat Evropský technologický institut (ETI). Nebudu zabíhat do podrobností, ale již tři roky trvající diskuze o tom, kde bude ETI umístěn, jak bude financován, zda bude udělovat tituly apod. jsou klasickou ukázkou, jak se podobné věci dělat nemají.
Jsou výzkumného typu
V Americe je samozřejmé, že univerzity, a to nejen ty špičkové, spojují výuku s výzkumem. I na těch špičkových je přirozeně možné skončit na úrovni našich bakalářů, ale i pro ně je zážitkem na celý život, když jim přednášejí laureáti Nobelových cen místo nevýrazných asistentů. Budovat vysloveně profesní vysoké školy představuje přesně opačný postup a považuji ho proto za chybu.
Jsou bohaté
Chce-li předseda vlády vytvořit našim předním univerzitám „stejné podmínky, jaké mají v zemích, jejichž univerzity patří k nejlepším", pak bude muset sáhnout velmi hluboko do kapsy. Všechny špičkové americké univerzity jsou totiž podporovány nadacemi, které disponují jednotkami až desítkami miliard dolarů. Pro správu a rozmnožování majetku těchto nadací si univerzity vytvářejí dceřiné společnosti. Například "Harvard Management Company" spravuje jmění v hodnotě 35 miliard dolarů, analogická společnost v MIT 10 miliard. V čele těchto společností jsou pak přirozeně profesionální manažeři.
Jsou elitní a drahé
Dostat se na takovou univerzitu je velmi obtížné, typická úspěšnost žadatelů je kolem 15 procent. A jsou také drahé. Školné za rok studia se pohybuje kolem 35 tisíc dolarů, což je přibližně průměrná roční mzda amerického zaměstnance. Všechny univerzity však studentům poskytují finanční podporu až do výše celého školného, která ovšem závisí na finanční situaci jejich rodin.
Jsou malé
Průměrný počet studentů, zahrnující v naší terminologii bakalářské, magisterské i doktorské studium, je kolem 15 tisíc. Například na Harvardu je to 18 tisíc, na MIT 10 tisíc, na Kalifornském technologickém institutu dokonce jen 2 tisíce! Pro srovnání, na Karlově universitě studuje v těchto třech programech asi 43 tisíc studentů a počet studentů amerických státních univerzit je v mnoha případech deseti i vícenásobný.
Řídí je většinou špičkoví vědci
A nyní jsme u té nejdůležitější charakteristiky extraligy amerických univerzit. Prakticky všechny jsou řízeny špičkovými vědci. Prezidentkou Harvardu, tj. osobou, jež má nejvyšší výkonnou moc, je Drew Gilpin Faustová, profesorka historie specializující se na americkou občanskou válku, autorka šesti knih o této tématice. Prezidentkou MIT je Susan Hockfieldová, profesorka neurobiologie a světová autorita v oblasti výzkumu mozku. Tyto dvě dámy se do svých zhruba 50 let zabývaly vědou, pak postupně přešly do administrativních funkcí na různých univerzitách, kde sbíraly zkušenosti, až jejich kariéra ve věku kolem 60 let vyvrcholila zvolením do čela dvou z nejlepších vědeckých institucí na světě. Podobný průběh měly i kariéry jejich protějšků na ostatních špičkových amerických univerzitách. A podobně je tomu u ostatních špičkových univerzit, žádnou z nich neřídí „profesionální manažeři".
Tak tedy funguje „americký model". Co lze z něho převzít u nás? Právní statut amerických soukromých vysokých škol asi nikoliv, na to nejsme připraveni. Ale jak jsme viděli, tento statut není tak odlišný od postavení našich veřejných vysokých škol. Součástí reformy vysokých škol má být posílení role správních rad na úkor akademických senátů, především při volbě rektora a dalších funkcionářů. To považuji za krok správným směrem, ovšem jen za předpokladu, že si při výběru členů správních rad našich univerzit vezmeme příklad právě ze soukromých amerických univerzit. V jejich čele jsou špičkoví vědci a jejich řídící grémia jsou složena z opravdových osobností z různých sfér lidské činnosti, kteří nezastupují nikoho, kromě vlastní osoby a kteří jsou ochotni dělat vše pro to, aby jejich univerzita byla na co nejvyšší úroveň. Současné složení správní rady Karlovy univerzity je v tomto ohledu bohužel odstrašujícím příkladem, jak taková správní rada vypadat nemá. Mezi jejími 15 členy jejich jsou mimo jiné tři vrcholní aktivní politici (Pavel Bém, Jan Kasal a Lubomír Zaorálek), Pavel Řežábek, vrchní ředitel ČNB, Jiří Wolf, náměstek ministra financí, kardinál Miroslav Vlk, Jan Wagner, ředitel Státního fondu rozvoje bydlení a Miloslav Fiedler z odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra. Žádná americká univerzita a to nejen ty špičkové soukromé, by si do svých řídících grémií lidi tohoto typu nevybrala. A to právě proto, že je zřejmé, že byli vybráni ne pro své osobní kvality, ale ´jako „zástupci" konkrétních institucí a zájmových skupin. O takové „zástupce" americké univerzity zájem nemají. Chceme-li si vzít příklad z amerických univerzit, měli bychom začít s tímto aspektem. Ten je totiž nejen nejdůležitější, ale navíc by nás nestál ani korunu. Jsem zvědav, zda tohle budou naši politici schopni pochopit a podle toho se i chovat.
