Poplatkům za studium se čeští vysokoškoláci patrně nevyhnou. Otázkou je pouze, kolik budou platit, od kdy a zejména jakým způsobem. O tom se v současnosti vedou bouřlivé spory. Stínový ministr školství Jiří Havel přišel letos v srpnu s návrhem takzvaného penalizačního školného, podle něhož by studenty stihl finanční trest za špatný prospěch nebo opakování zkoušek. Ačkoli vlastní strana jeho návrh nepodpořila, penalizační školné není bez zajímavosti.
Jiří Havel
učí ekonomii na Institutu ekonomických studií FSV UK, je stínovým ministrem školství
Zkoušky „na zkoušku" stojí školu peníze
Penalizační školné už řadu let na českých veřejných školách existuje. Trestá studenty za nadměrnou dobu studia. Pokud posluchač překročí schválenou dobu studia více než o rok, platí za další studium na veřejných školách částku přiměřenou části nákladů. Na levnějších školách to může činit kolem 15 tisíc, na dražších násobně více. Například na VŠE by tuto částku mělo platit téměř deset procent posluchačů. Motivační efekt této finanční penalizace je však jednorázový, navíc je jednorázová částka vázaná na jedno kritérium poměrně odcizená a obvykle ji platí rodiče.
Proto považuji za důležité diskutovat o tom, zdali by tento typ penalizace neměl být dále modifikován o prospěchová kritéria. Zdali by se neměla stimulace prospěchovými bonusy doplnit malusy za používání školské kapacity nedostatečně (neprospěch) či nadměrně (opakování zkoušek).
Je zřejmé, že student, který opakuje předmět, což je nyní velmi časté, zvyšuje počty posluchačů a objem jim určených pedagogických aktivit. Podobně řada studentů chodí na první pokus ke zkoušce jen částečně připravena, zkouší, zdali si v loterii otázek či testů nezvolí variantu odpovídající právě jeho neúplné škále přípravy. Je otázkou, zdali si tolerancí těchto nešvarů nejen nezvyšujeme náklady práce, ale také nezanecháváme morální škody.
Otázka tedy zní, zdali vedle stimulace nedoplnit též podrobnější (modifikovanou) penalizaci, ve které by se mohla promítnout otázka prospěchu, zkoušek „na zkoušku" či vyvolaných administrativních nákladů. Je zřejmé, že konkrétní mechanismus by si musely nastavit jednotlivé školy samy, protože mají rozdílné podmínky v rámci oborů studia a standardů jednotlivých předmětů. Mimochodem, některé školy v rámci vnitřních pravidel určité penalizační prvky už mají. Případný postih by se měl týkat jen posluchačů s výrazněji podprůměrným prospěchem či výrazněji nadprůměrným počtem opakování zkoušek.
Jeden praktický příklad. Kdysi jsem byl členem jakési komise a obrovsky nás zdržovaly pozdní příchody. K řadě témat jsme se s ohledem na pozdně příchozí vraceli a opakovali celou argumentaci. Přítomná psycholožka proto navrhla, abychom za každý pozdní příchod platili desetikorunu, která skončí ve fondu na „kávu". Od té doby náš problém zmizel, pozdní příchody byly eliminovány či předem řádně omluveny. A tak je tomu s uvažovanou penalizací. Jde o to, že s poslední čtvrtinou studentů se školy nadřou nejvíc a mají s nimi nejvíc nákladů. Naopak z první čtvrtiny studentů těží školy intelektuální a materiální zisky. Rozhodně ovšem nenavrhuji postih za každé opakování zkoušky. Mou povinností je pouze položit v diskusi otázky. U všech základních otázek chci slyšet argumenty, a pokud budu mít příležitost kdy něco prosazovat, rád bych prosazoval nějaký konsensus.
Školy někdy mají vnitřní motivační systémy, které berou v úvahu počty zapisování téhož předmětu a reprobací, například na Národohospodářské fakultě VŠE končíte, když utratíte své body. Podobně platíte za přijímací řízení.
Systém by měl prohloubit své motivační funkce a uhradit školám alespoň náklady nadstandardních úkonů vyvolaných hůře prospívajícími studenty. ¨
Petr Matějů
sociolog, hlavní autor takzvané Bílé knihy terciárního vzdělávání, jež představuje návrh vysokoškolské reformy
Penalizační školné je nejméně vhodnou variantou
Každý pokus o částečné zpoplatnění studií na veřejných vysokých školách lze uvítat, přinejmenším proto, že nás postupně připravuje na zavedení školného, které s ohledem na vývoj poptávky po vysokoškolském vzdělání, rozpočtová omezení, před kterými kvůli stárnutí populace nestojíme jen my, ale celý vyspělý svět, a konečně s ohledem na vývoj ve světě a doporučení mezinárodních institucí v blízké či vzdálenější budoucnosti zavedeno bude. Čím později to bude, tím hůře pro naše vysoké školy i ekonomiku.
Správně nastavená finanční spoluúčast má být vyjádřením skutečnosti, že vysokoškolské vzdělání je výhodná investice (stále ještě výhodnější pro jedince než pro společnost). Jinými slovy, studium na vysoké škole je třeba chápat jako realizaci investice s velmi vysokou individuální návratností. Je tedy ekonomicky, a domnívám se, že i psychologicky, správné zavést takové školné, které bude vycházet z tohoto pojetí.
Penalizační školné, se kterým nedávno přišel stínový ministr školství Jiří Havel, však ze všech zatím známých a u nás diskutovaných modelů finanční spoluúčasti nejméně splňuje ekonomické, sociální a zřejmě i psychologické požadavky, které se na finanční spoluúčast běžně kladou. V nejobecnější rovině jde o jakýsi finanční trest, postih za to, že student neplní řádně studijní povinnosti.
Penalizační školné tím, že „trestá", místo aby „motivovalo", vytváří psychologicky méně příznivý vztah mezi školou a studentem než přímé nebo odložené školné, pokud ovšem školné je příjmem školy. Navíc, penalizační školné trestá studenty za to, že nestudují tak, jak mají, ale vůbec nijak méně dobré školy za to, že poskytují méně kvalitní vzdělání. A to nechávám stranou, že školy by mohly účtovat penalizační školné za to, že jejich vyučující nezvládli výuku a studenty špatně připravili.
Další negativní stránku penalizačního školného vidím v tom, že zcela opomíjí sociální souvislosti. Přímé školné doprovázené efektivním systémem půjček a grantů, a zejména pak odložené školné, v plné míře zachovává „investiční" motivaci, ale současně poskytuje všem, zejména pak sociálně slabým studentům, si na tuto investici výhodně vypůjčit, případně dostat grant, který může být vázán na studijní výsledky. Těžko si dokáži představit, že na penalizační školné budou existovat půjčky nebo slevy pro studenty pocházející z chudších poměrů.
Za situace, kdy existuje možnost účtovat studentům, kteří si prodlužují studium za zákonem stanovenou hranici, nevidím žádný pozitivní efekt penalizačního školného, snad kromě toho, že se ukázalo, že i opoziční ČSSD chápe, že zavedení školného bude muset být součástí přípravy vážně míněné reformy terciárního vzdělávání. To, že se vydala cestou penalizačního školného, jen ukazuje, v jaké pasti se opozice ocitla tím, že prohlásila, že školné nezavede. Kdyby šla cestou labouristické vlády v Británii, podpořila by odložené školné, které žádné sociální bariéry nevytváří, a pokud je příjmem školy, plní všechny motivační role jak vůči studentům, tak vůči školám.
