Čím se, paní profesorko, zabýváte?
Moje výzkumné téma jsou betonové konstrukce. Beton jako materiál, betonové konstrukce jako stavění, beton jako celoživotní láska ((úsměv)). Při povrchním pohledu se dá říci, že v dnešní době má beton špatnou pověst. Když se tady kolem rozhlédnete, najdete nápisy: „Chceme zeleň místo betonu!“, a mně to přijde vůči betonu nefér, protože je to krásný materiál, který dává architektům a inženýrům svobodu pro uplatnění jejich fantazie a tvůrčích schopností.
Čím to podle vás je, že je beton nahlížen tak negativně?
Je stále hodně spojovaný s šedí sídlišť z dob komunismu, nekvalitními stavbami a dalšími negativně vnímanými jevy. Ten materiál sám o sobě za to ale nemůže, jde o to, jak se s ním pracuje. Negativní příklady jeho špatného použití samozřejmě přitahují pozornost. Jde ale o konkrétní chybná rozhodnutí a jejich architektonická uplatnění. Beton je složitý materiál, pro jeho pochopení a navrhování konstrukcí z něj potřebujete ve srovnání s jinými materiály dlouhou dobu. Ocel se dá vyrobit o vynikajících vlastnostech už v ocelárnách. Nemění se a její vlastnosti jsou předem dané. Má v tlaku i tahu stejné vlastnosti a je úžasně homogenní. Beton je něco, co si doma namíchá každý, kdo má domek nebo chatu. Když ho ale namícháte špatně, moc dobře neposlouží. Dnes bez chemie beton existovat nemůže. Základní složky - cement, voda a kamenivo - jsou doplňovány plastifikátory, urychlovači či zpomalovači tuhnutí, vlákny, silikou a dalšími přísadami. Aby byl beton kvalitní, musí v něm být co nejméně vody, ale zase jí tam musí být dost, aby došlo k tvrdnutí a vznikl materiál podobný kameni. Další věc je transport a uložení betonu do konstrukce. Pro každý účel je skoro každý beton originál. A také proto je to s ním tak těžké.
Pokračování rozhovoru naleznete na stránkách Národního kontaktního centra – ženy a věda zde
