I když sport tradičně okupuje poslední listy novin, v současnosti kraluje stránkám prvním. Místo sportovních výsledků
jsou ale v centru dění peníze, které do sportu proudí. V Česku tedy spíše neproudí.
Na sport jde ročně z veřejných zdrojů 7,7 miliardy korun, a to včetně odvodů z hazardních her či od regionů a obcí.
Celý sportovní byznys je ale mnohem hodnotnější. Práva na televizní vysílání, sponzorské příspěvky soukromých firem
či jiné reklamní a eventové aktivity, které se na jakýkoliv sport nabalují, přidávají k necelým osmi miliardám další
peníze.
Týdeník Ekonom oslovil několik sportovních funkcionářů i byznysmenů, jejichž hlavním obchodním artiklem jsou
sportovní či televizní práva i prodej hráčů, a došel k částce dosahující až k patnácti miliardám korun.
Kdyby se k tomu přidaly ještě finance a majetek sportovních svazů, jak je spočítalo ministerstvo školství, muselo by
se připočítat dalších až šedesát miliard korun. Na tolik totiž jeho analýza odhaduje velikost sportovního trhu v ČR.
Zahrnuty jsou ale například tréninky reprezentace, organizace sportovních akcí, výstavby sportovišť či výroby náčiní.
O vedlejších příjmech z reklamy či sponzoringu se v analýze nehovoří.
»Určitě existuje zdroj reklamních peněz, ale každý subjekt si ho hlídá a je na informace o sponzorech opatrný,«
vysvětluje nedostatek údajů Pavel Kořan, místopředseda Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV).
Šedé eminence sportu
Za dvacet let od revoluce museli i sportovci pochopit, že se o ně stát v mnoha případech nepostará a peníze nepošle.
Nemá z čeho. Alternativní zdroje peněz hledají, kde se dá.
Nejsnáze to nejspíše jde ve fotbalu. Nejmocnější tuzemský sport na sebe ve většině případů dokáže vydělat. I jemu
však sponzoři utíkají. »Pro každý klub jsou hráči jediný kapitál, který má a musí prodávat,« říká Pavel Zíka, jenž na
»obchodování se sportovci« založil svou kariéru.
Jeho společnost Sport Invest na fakturovaných odměnách jen z fotbalu vydělala desítky milionů korun. Právě Zíka a
jemu podobní na českém sportu vydělávají nejvíce peněz. Těmi a také napojením na nejrůznější politické lobbistické
skupiny jej ovládají.
Není to stát, ale především agenti, majitelé a prodejci televizních práv, reklamní partneři či funkcionáři silných
sportovních svazů, kdo umějí využít sport ve svůj prospěch a výdělek.
Ekonom právě z nich vybral desítku nejmocnějších v českém sportu. Nerozhodovala jen výše dosaženého zisku či obratu
jimi ovládané firmy, případně suma, kterou zpět do českého sportu poslali, ale také jejich schopnost tahat za správné
nitky v zákulisí tuzemského sportu, potažmo politiky právě prostřednictvím sportu.
Jejich moc se může měřit i mírou vlivu na veřejné mínění, sportovní fandy i diváky televizí. Jejich zájem určí, jaké
sporty se budou vysílat, jaké akce tu proběhnou úspěšně, a tedy komu z mocných dají vydělat.
Bezkonkurenční jedničkou mezi mocnými je Aleš Hušák. Patnáct let jeho kralování nad loterijní společností Sazka v
podstatě bez kontroly si vybralo svou daň. Jelikož většina peněz místo ke svazům míří na splátky dluhu za stavbu
arény, nemohou svazy ze slíbených peněz čekat téměř nic.Když náhodou nějaké přijdou, berou to jako příjemné
překvapení.
»Jen ti, kdo pochopí, že na peníze ze Sazky nemají čekat, se zachrání. Musejí mít místního řezníka, co jim dá peníze,
co bude hrdý na to, že je podporuje. Jinak tam nemají co dělat,« rozčiluje se Jaroslav Vacek, bývalý místopředseda
fotbalového svazu a šéf firmy Pragosport, která obchoduje s televizními právy na sportovní události.
Vacek v pomyslném žebříčku Ekonomu zaujal páté místo. Téměř každý fotbalový zápas, který je vidět v tuzemských
televizích, zajistil on. A fotbal, jak známo, patří k nejmocnějším sportům a jednomu z nejlépe vydělávajících. I když
už i z něj mizí peníze.
Podobný byznys vydělává i BPA, jen jde o hokej. Jako majitel exkluzivních TV a marketingových práv na extraligu a
reprezentaci dokonce dovedla prodat stejný produkt konkurenčním stanicím. BPA je přitom téměř synonymem pro Antonína
Charouze. On říká, že pro ni pracuje na základě poradenské smlouvy jeho firma Charouz Group, za kterou jedná on
sám.
Podle deníku Sport přeskočil i moc nejvyššího muže v českém ledním hokeji Tomáše Krále.
Ve spojení s oběma je člověk, který jejich produkt kupuje a rozhoduje o jejich výdělku. I když to na první pohled
nevypadá,patří k nejvlivnějším lidem ve sportu šéf sportovní redakce České televize Otakar Černý. »My klubům dáme
prostor a umožníme jim prezentovat reklamní plochy jejich partnerů na stadionech. Od nich dostanou dost peněz,«
vysvětluje svoji moc Černý.
Antonín Charouz souhlasí. »Bez televize by nebyli sponzoři, především velké korporace,« uznává.
Mocní spojení s politiky
Hlavně některé velké firmy nutně potřebují zaujmout. Sport je pro to výborný a jednoduchý nástroj. »Dovedu si
představit jiné činnosti ke kontaktování politiků, než je sponzorství sportu. Velkým dílem to dělají opravdu proto,
aby podporovali veřejně prospěšnou činnost,« myslí si, ale podle skeptiků dost naivně, Pavel Kořan z ČSTV.
Politické špičky na tenisu ve stejných lóžích jako šéfové strategických podniků nejsou výjimkou. »Sponzorské peníze
jsou vlastně hozené do kanálu, z toho nikdo nic nemá. ČEZ třeba koupil basket v Nymburku, ale nepotřebuje reklamu,«
říká Černý.
Podobně se vyjadřují i jiní sportovní »insideři«. »Na co sponzoruje Agrofert tenis? Tady nakupuje umělá hnojiva tak
sto lidí a všichni vědí, kdo to prodává, i bez reklamy. To všechno je jen kvůli tomu jedinému,« přibližuje jeden z
nich, který nechtěl být jmenován, propojení politiky a byznysu.
»Když se podívám na sportovní podnik a vidím, kdo tam inzeruje, je mi všechno jasné. Když se vrátíte do dob
privatizace, kdo kde inzeroval...« dodává tajuplně.
Miroslav Černošek, který je osmý v žebříčku mocných ve sportu v Ekonomu, přiznává, že dbá na to, aby se v zákulisí
potkali ti správní lidé. Pod palcem má tenis, který je návštěvami politiků i byznysových šéfů proslulý. »On má skvělý
backing z Třineckých železáren, je z Moravy, od Prostějova, odtud jsou Langer, Topolánek,« poukazuje další šedá
eminence českého sportu.
Naposledy Ivan Hašek, první muž českého fotbalu, vytvořil skupinu lobbistů s cílem dostat do fotbalu více peněz. V
jeho suitě figuruje například Miroslav Jansta, advokát napojený na sociální demokracii, nebo bývalý eurokomisař Pavel
Telička.
Koneckonců i Hušák je v podstatě neodstřelitelný díky svým politickým konexím. Kdo to zaplatí?
Někteří zainteresovaní se na věc dívají pragmaticky. »Zaplať pánbůh, že vůbec ve státní správě je někdo, kdo na sport
slyší, a je dokonce ochotný někam jet, dát si panáka, na sport koukat a třeba ho to i baví. Pak pro něj může i něco
udělat,« myslí si Vacek.
Třeba nakonec ti, co sport ovlivňují z byznysové strany, a úředníci zjistí, jak do něj dostat více peněz. I když
rozpočet více zatížit nechtějí ani nemohou.
Peníze se hledají jinde. Ministerstvo školství s Českým olympijským výborem (ČOV) vytipovalo několik oblastí, odkud
by peníze do sportu mohly pravidelně přitékat.
Kromě příspěvků ze zdravotního pojištění se uvažuje o vybírání poplatků z televizních přijímačů v restauracích na
principu autorských poplatků. V úvahu připadá i částka z osobnostních práv sportovců či klubů, jejichž jména
využívají ke svému výdělku sázkové kanceláře.
»Kromě toho, proč by ČT měla být bez reklam, jež přinášejí do rozpočtu peníze, které mohou jít na podporu sportu,«
jmenuje další zdroj financí místopředseda ČOV výboru Jiří Kejval, jemuž v seznamu mocných Ekonomu patří sice desátá
příčka, ale jeho vliv je nezanedbatelný. Třeba jen kvůli tomu, že na nedostatek peněz ve sportu začal výrazně
upozorňovat a olympijský výbor postavil do pozice tvrdého bojovníka o peníze.
Zvažuje se i zpřísnění odvodů sázkových kanceláří a dalšího hazardu. »Uráží mě, že na on-line sázení vydělávají
firmy, jež nemají sídlo v Česku. Vydělávají na našem sportu, ale nic do něj nevracejí,« přidává se ještě náměstek
ministerstva školství Jan Kocourek. Je mu jasné, že on-line tipování u zahraničních sázkovek zakázat nemůže, ale chce
prosadit zákaz jejich reklamy v tuzemsku.
Také on proto patří k vládcům českého sportu, i když to vypadá, že ze své úřednické kanceláře moc vlivu nemá. Jenže
právě on je jedním z těch, kdo stojí za největšími plánovanými změnami ve financování sportu.
Zatím ročně z rozpočtu do sportu plynou dvě až 2,5 miliardy korun. »Teď je to 0,15 procenta z rozpočtu. Představovali
bychom si 0,3 až 0,35,« věří Kejval.
Budoucnost bez nadějí
Navrhované změny se mají dostat na vládu ještě do olympiády ve Vancouveru, která začíná 12. února. I na ní se čeští
politici budou chtít zviditelnit po boku úspěšných sportovců. Musejí si pospíšit, mají možná jednu z posledních
šancí.
Nedostatek peněz se brzy projeví na výsledcích reprezentace a bez podpory mladých nadějí těžko vyrostou noví
Jágrové.
»Říká se, že tři procenta sportujících dětí jsou talentovaná. Teď z toho možná vypadne jedna Sáblíková či Záhrobská,
ale těžko deset Jágrů, abyste udělali tým,« vzdychá nad současnou mizerií Kejval.
Zainteresovaní lidé bijí na poplach. »Všechny změny by v ideálním případě měly začít platit od roku 2011,« věří
Kocourek. Zároveň však přiznává, že když se je nepodaří prosadit, sport bude mít zásadní problém. »Je to jeho
poslední možná záchrana,« uzavírá.
