Jak je to doopravdy s inkluzí znevýhodněných v našem školství
Ráda bych reagovala na článek Inkluze znevýhodněných v českém školství? (viz níže) od paní Blanky Hrudkové, který je plný polopravd, nepřesností i vyložených nesmyslů. Paní Hrudková je mimochodem bývalou ředitelkou odboru rovných příležitostí MŠMT, což v článku cudně zapomněla uvést.
Program MŠMT, o kterém píše, se nazývá „Na podporu škol, které realizují inkluzívní vzdělávání a vzdělávání dětí a žáků se sociokulturním znevýhodněním". Jeho účelem je navýšit v roce 2009 nenárokové složky platů a motivační složky mezd pro pedagogické pracovnice a pracovníky, kteří s těmito dětmi a žáky pracují a kteří je vzdělávají.
Program je zaměřen na základní a mateřské školy právě proto, že základní handicap vzniká na 1. stupni základní školy a na 2. stupni se pak dále prohlubuje. Děti, o jejichž podporu se v tomto programu jedná, naprosto nemají šanci se na žádnou střední školu dostat; kromě toho na podporu znevýhodněných středoškolských studentů má MŠMT jiný speciální program.
Z analýz, které MŠMT nechalo nedávno zpracovat (jedná se o studii „Vzdělanostní dráhy a vzdělanostní šance romských žákyň a žáků základních škol v okolí vyloučených romských lokalit - sociologický výzkum zaměřený na analýzu podoby a příčin segregace dětí, žákyň, žáků a mladých lidí ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí" vypracovanou společností GAC spol. s. r. o., a o studii „Analýza individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami" vypracovanou společností Člověk v tísni), vyplývá, že právě MŠ a ZŠ jsou pro další vzdělanostní trajektorii dětí naprosto klíčové. Kromě toho z nich lze vyvodit, že jen 1/3 ze zkoumaného reprezentativního vzorku základních škol je připravená pro práci začleňující sociálně znevýhodněné děti, tedy pro inkluzívní vzdělávání.
Informace, že na dotaci dosáhne minimum mateřských a základních škol, je naprosto nesmyslná: dokládá to už skutečnost, že jediná podmínka, kterou musí mateřská škola splnit, aby se mohla do programu přihlásit, je, že vzdělává minimálně 10% sociálně znevýhodněných dětí.
Kdo si chce tyto informace ověřit a rozšířit, nechť tak učiní na této adrese.
Michaela Marksová-Tominová
ředitelka odboru rovných příležitostí ve školství MŠMT
Inkluze znevýhodněných v českém školství?
Tato stať je reakcí na vyhlášení rozvojového programu MŠMT „Na podporu škol realizujících inkluzívní vzdělávání", který byl představen veřejnosti ve všech hlavních televizních zpravodajských relacích jako „inovativní" program pro podporu znevýhodněných a postižených dětí. Na ČT byl dokonce doprovázen reportáží o rodině s mentálně postiženou dívkou tak, aby dokumentovala spásotvornost a nezbytnost „koncepčních" kroků MŠMT, které jsou však velmi nedokonalé.
Tato manipulace veřejným míněním za použití hendikepovaného dítěte, za níž není obsahově naprosto nic nového a systémového, má blíže spíše propagandě než seriozní práci odborníků, kteří mají koncepčně zvládnout jeden z dlouhodobých problémů českého školství.
MŠMT zhruba před 14 dny vyhlásilo rozvojový program na podporu škol, které realizují inkluzi (tedy podpora probíhajícího začleňování dětí a žáků se sociokulturním znevýhodněním do běžných škol), resp. pouze na podporu pro základní a mateřské školy.
Z programu však byly vyřazeny střední školy, jejichž práce je z hlediska prevence sociálního vyloučení znevýhodněných skupin absolutně klíčová. Ze základní školy totiž žák podle zákona vyloučen být nemůže, jeho docházka je povinná. K potenciální segregaci nebo diskriminaci tak může a nejčastěji dochází až na středních školách, a to z důvodu nízké individuální podpory neprospívajícím žákům, žákům s různými formami a mírou postižení nebo znevýhodnění z ekonomických nebo kulturních příčin na běžných školách.
Program tedy nereflektuje základní realitu inkluze žáků v českém školství. Totiž to, že největší problém nastává na středních školách a souvisí s velkou diferenciací středního školství.
Dalším rizikem programu je, že rozděluje příjemce (celkem má být rozděleno 100 mil. Kč, není však určena výše dotace na školu) na 2 skupiny - mateřské školy a základní. Mateřské školy, vzhledem k tomu, že jsou dlouhodobě podfinancovány, si nemohou a nemohly dovolit zaměstnávat někoho „navíc" - tedy např. asistenta pedagoga (žádat mohou jen ty, které je zaměstnávají alespoň 3 roky).
Takže běžných mateřských škol (program se netýká škol speciálních - ty inkluzi provádět nemohou, neboť všichni jejich žáci mají nějaké postižení, popř. znevýhodnění) se tato dotace bude dotýkat jen výjimečně.
Navíc MŠ pro to, aby mohly eventuální dotaci vůbec získat, musí ještě realizovat další dvě opatření. Ve výčtu dalších opatření jsou však uvedena ta, která jsou možná realizovat především na základních školách a vyplývají z charakteru jejich práce, nikoli práce MŠ (např. přípravné třídy, příprava na vyučování, volnočasové aktivity, „reintegrace" ze ZŠ praktických apod).
Mateřské školy tak na dotaci dosáhnou jen stěží (snad jen kdyby svou činnost označily za volnočasovou a navíc by dlouhodobě spolupracovaly s nějakou neziskovou organizací).
Finanční objem tak zůstane pro běžné základní školy, které vzdělávají více než 40% sociálně znevýhodněných žáků (to jsou takoví, kteří pochází ze socio-ekonomicky znevýhodněného prostředí nebo socio-kulturně znevýhodněného prostředí, na jehož základě mohou vykazovat vyšší riziko vzniku sociálně-patologických projevů ve svém chování - to není definice MŠMT, ale má; pozn. autorky).
Přičemž sociální znevýhodnění si školy budou muset definovat samy. Pedagogicko-psychologické poradny totiž, ačkoli by podle zákona měly, tyto žáky nediagnostikují vůbec či minimálně. Na takovou práci totiž jednak chybí diagnostické nástroje, tak lidské zdroje - sociální pracovník znalý sociální diagnostiky a tuto diagnostiku provádějící v rámci školského poradenského zařízení (pedagogicko-psychologická poradny) totiž v našem systému neexistuje.
Aby tedy školy mohly definovat sociální znevýhodnění (a získat tak dotaci), musí splňovat minimálně 1 předpoklad - mít speciálního pedagoga, popř. školního psychologa, nebo kvalifikovaného výchovného poradce i v oblasti speciální pedagogiky. Takových škol je však minimum a program navíc tyto profesionály (tedy vysoce kvalifikovaného výchovného poradce a speciálního pedagoga, popř. psychologa), kteří garantují úroveň inkluzivity (tedy schopnosti školy pojmout do svého vzdělávacího procesu žáky se znevýhodněním a postižením a jejich handicapy vyrovnat) školy, absolutně nezohledňuje. Může tedy škola, která má více než 40% sociálně znevýhodněných žáků, reálně provádět inkluzi, pokud v ní není podporován kvalifikovaný výchovný poradce a zejména speciální pedagog?
Jak mohou asistenti pedagoga, kteří často pracují nad úrovní minimální mzdy, vést žáka s postižením nebo znevýhodněním bez odborného vedení speciálního pedagoga, a to alespoň v průběhu 3 let? Je takový systém vůbec inkluzívní? Učitel totiž není odborně kompetentní (pokud nemá speciálně pedagogické vzdělání) na to, aby vzdělávání žáků se speciální vzdělávací potřebou garantoval, potřebuje také vedení.
Škol, které dosáhnou na tuto dotaci, bude podle odhadu kolem 30 - 40 v celé ČR. V rámci programu se rozdělí 100 milionů korun. Navíc při výběru škol musí spolupracovat kraje. Vzhledem k současné situaci to budou asi jen některé. Tím jen poklesne konečný počet škol schopných plánovanou dotaci získat.
Může se tedy stát, že škol, které budou schopné prokázat všechny vyhlášené podmínky programu, bude jen 10.
Tento program je tedy zcela nevěrohodný, a to i v souvislosti s jeho mediálním obrazem, vzbuzujícím u rodičů znevýhodněných žáků naději, že se snad bude jednat o plošnou a systémovou podporu českých škol na cestě k vyrovnávání příležitostí.
Ironií všeho je, že v ČT byl program uveden do souvislosti s případem matky mentálně postižené dívky, která se snaží o integraci své dcery do běžné školy prostřednictvím pomoci asistenta pedagoga na takové ZŠ. Tento program však takový případ výslovně ve svém vyhlášení nepodporuje (dívka se totiž bude muset vzdělávat podle rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání pro lehce mentálně postižené, jenž MŠMT vylučuje jako „antiinkluzivní", protože je program zaměřen na sociálně znevýhodněné žáky nikoli na žáky se zdravotním postižením).
Blanka Hrudková
speciální pedagožka a etopedka
