Byly to až jednotky SS, které zlomily vůli shromážděných, když ostrou střelbou pálily do davu.
Smrtelně zraněn byl student Jan Opletal. Jeho pohřeb 15. listopadu 1939 se stal národní manifestací tichého odporu a
protiněmeckých vystoupení.
Reakce okupantů na sebe nenechala dlouho čekat, aby zlomily národ, tak zaútočily na jeho děti. 17. listopadu byly
zavřeny vysoké školy. Bylo popraveno devět studentských funkcionářů. Zhruba 1200 studentů bylo transportováno do
koncentračních táborů. Začaly represe nejen proti studentům. Nacisté s českým národem nepočítali. Plánovali
vystěhovat část obyvatelstva na východ, část vyvraždit a území současné České republiky plně germanizovat. Jednalo se
o začátek dlouhého utrpení národa, který měl před sebou ještě téměř šest let nacistického panství.
Připomenutí těchto tragických událostí 17. listopadu 1989 u kolejí na pražském Albertově vedlo nakonec k pádu
komunistického režimu v Československu. Studenti provolávali hesla proti režimu a vydali se na Václavské náměstí.
Cesta na hrad byla zablokována. Studenti byli sevřeni mezi dva policejní kordóny na Národní třídě a brutálně zbiti.
Tentokrát to ale neznamenalo začátek útlaku, ale konec.
Doufejme, že nebude nutné, aby si žádná další generace studentů musela procházet podobnými událostmi, jako si dnes
připomínáme. Popsal jsem obě události zejména proto, že generace studentů z roku 1939 již odchází, generace studentů
roku 1989 je v mém věku. A současné generace mají často jen mlhavou představu o tom, co bylo nutné podstoupit,
abychom měli vlastní svobodný a demokratický stát.
