„Na začátku Emmina života až do jejích dvou let vypadalo vše zcela normálně. V roce 2009 jí však lékaři našli vážné onemocnění srdce a došlo také k srdeční zástavě, po které strávila dva měsíce ve Fakultní nemocnici v Motole. V tu chvíli se její i náš život obrátil vzhůru nohama. Emmča byla spastická, celý den jen ležela, neviděla a veškeré zvuky jí strašně vadily. Učila se zase znovu mluvit. Prognóza od neurologa byla taková, že její stav zůstane již navždy takový, a že si nemáme dělat přehnané naděje na nějaké výrazné zlepšení. Po dvouměsíčním pobytu na oddělení JIP a kardiologii jsme si dcerku odvezli domů a začali pravidelně cvičit Vojtovu metodu. Přes nepříznivou diagnózu jsme se snažili dívat na vše pozitivně a „chytat se každého stébla“. V té době žádná specializovaná zdravotnická centra zaměřená na tento handicap nebyla. Proto jsme přes naše známé i na rady různých lékařů, Rané péče či informací z internetu, hledali různé druhy terapií a okruh lékařů, kteří by zdravotní stav Emmči dokázali zlepšit. Našli jsme si dobrou neuroložku, fyzioterapeutku, oční lékařku, začali pravidelně navštěvovat ergoterapii, hipoterapii, a podobně. A zároveň jsme se učili s touto těžkou životní situací alespoň trochu vyrovnat a žít s ní. Kočárek, který jsme před srdeční zástavou již téměř odložili, se stal opět naším každodenním pomocníkem. Nešlo si nevšimnout pohledů kolemjdoucích, kteří se nechápavě dívali na naši velkou dcerku sedící či ležící v golfkách. Díky mladému organismu, velké vůli Emmči a přátelskému rodinnému prostředí se její zdravotní stav postupně zlepšoval. Začala opět vidět, učila se mluvit a pozvolna i chodit. Udržení rovnováhy a stability jí zpočátku činilo opravdu veliké potíže a bylo nutné chůzi dlouho trénovat a cvičit. První samostatný krok po této příhodě se jí podařil v pražské zoo, která se nám tak nesmazatelných způsobem vryla do paměti,“ vypráví maminka Petra Gräfová, čím si jejich malá Emmička a celá rodina společně prošli. „Obecně se snažíme naši Emmču zapojovat do všech činností a učit ji totéž, jako jejího staršího bratra Adama. V některých situacích je jen potřeba dát jí více času, případně dopomoci,“ dodává Petra Gräfová.
„Postupem času jsme začali zjišťovat možnosti umístění Emmči do mateřské školy. Varianty byly dvě – buďto najít mateřskou školu pouze s handicapovanými dětmi nebo se pokusit ji umístit do běžného dětského kolektivu zdravých dětí. Preferovali jsme běžnou školku. Zdravé děti jsou totiž pro děti s handicapem hnacím motorem. A naopak - zdravé děti se učí toleranci a respektu k odlišnostem, učí se brát znevýhodněné takové, jací jsou a chovat se k nim jako k sobě rovným. Pro naši dceru Emmču jsou zdravé děti vždy obrovskou motivací, učí se začlenit a prosadit se v kolektivu a budovat si zde respekt a své místo i přes svůj handicap,“ vysvětluje Petra Gräfová, proč pro svou dceru zvolili právě cestu inkluze.
„V Mateřské škole Srdíčko na Praze 12 s inkluzí doposud neměli žádné zkušenosti, ale byli vstřícní a pro naši neodbytnost a vytrvalost nám paní ředitelka slíbila prověřit možnost získání asistenta pedagoga, který by na Emmču dohlížel. Vše se nám společně podařilo dotáhnout do úspěšného konce, získali jsme velmi empatickou asistentku, která si Emmču svým milým přístupem rychle získala na svoji stranu. Děti, které až dosud s handicapovanými kamarády neměly většinou žádné zkušenosti, si díky skvělému přístupu všech pedagogů zvykly na naši dceru zcela samozřejmě a bez ostychu. Emmča se stala maskotem této školky a přestože v celé řadě různých činností nedokázala to, co její zdraví vrstevníci, spolužáci si ji velmi rychle oblíbili. Výlety ani další jejich aktivity nebyly žádným problémem. Emmča ve školce dělala obrovské pokroky a vidina vyrovnat se zdravým kamarádům ji neustále hnala dopředu a stavěla její laťku stále výš,“ popisuje Petra Gräfová výbornou zkušenost s inkluzí ve školce.
„To nás ale už pomalu čekala další výzva! Pokusit se pro Emmču najít takovou základní školu, kde by ji přijaly děti a hlavně způsob výuky, který by ji motivoval podobně, jako tomu bylo v mateřské škole. Nejprve jsme našli Montessori třídu v ZŠ Rakovského na Praze 12. Emmča zde sice chodila mezi zdravé děti, které si rychle svojí bezprostředností získala, a bez nejmenších potíží ji přijaly mezi sebe, ale po několika vzájemných nedorozuměních s pedagogickým sborem jsme se nakonec rozhodli základní školu změnit. Podařilo se nám najít Základní školu Na Beránku taktéž na Praze 12, která již v té době měla bohaté zkušenosti s inkluzí a nabízí mimo jiné také školní vzdělávací program založený na Montessori pedagogice. Naší dcery ani jejího handicapu se paní učitelka od začátku vůbec nebála a hned na začátku připravila dětský kolektiv na její příchod. Emmča se velmi rychle začlenila do třídy a dělá obrovské pokroky. Vždy jsme si mysleli, že naše dcera díky problémům s koordinací „oko – ruka“ a špatné jemné motorice nebude moci nikdy psát. Nejprve se učila psát na počítači, ale postupně také „tiskací písmo“ rukou. Zároveň je při jejím vzdělávání kladen velký důraz na samostatnost ve všech činnostech - od oblékání, přes orientaci ve škole, až po učení. Výuka zde stojí na zcela jiných principech a děti jsou vedeny k tomu, aby si do života osvojily co nejvíce praktických dovedností. Zkušenost všech pedagogů a asistentů je zde opravdu hodně znát. Pro nás je tato škola „výhrou ve sportce“,“ popisuje Petra Gräfová Emminu dosavadní školní dráhu, která nebyla od počátku snadná.
„Inkluze je určitě velmi dobrá věc, jen se jí nesmí učitelé bát. Důležitý je zkušený pedagogický personál s pozitivním přístupem, vytvoření správných podmínek a chuť něčeho dosáhnout. Spokojené handicapované děti, které se po začlenění neustále zlepšují, jsou dle mého názoru pro učitele a asistenty nejlepší odměnou,“ uzavírá Petra Gräfová.
