Bílá kniha terciárního vzdělávání, která byla v minulých dnech představena v Senátu, má ambice pojmenovat největší problémy našeho vysokého školství. Daří se jí to? Podívali jsme se na její základní teze.
1. Podíl dospělé populace s vysokoškolským vzděláním je u nás ve srovnání s vyspělými zeměmi stále nízký a zvyšuje se jen pomalu.
To už dnes platí jen zčásti. Je sice pravda, že počet vysokoškolských diplomů v celé české populaci je nižší než v některých západoevropských zemích. To je ale dáno tím, že za vysokoškolské vzdělání se u nás po celá desetiletí považovalo jen pětileté (výjimečně čtyřleté nebo šestileté) studium. Země, s nimiž jsme poměřováni, vykazují přitom jako vysokoškolsky vzdělané i absolventy kratších programů, často i pouhých kurzů. Velký nárůst vzdělávacích příležitostí, který Západ zažil už v 60. a 70. letech minulého století, nastává u nás teprve nyní. V současné době však vysoké školy absorbují už přes polovinu populačního ročníku osmnácti- a devatenáctiletých.
2. Restrukturalizace vysokých škol je nedokončená a často jen formální.
Ne že bychom neměli více typů vysokého školství. Dnes už v Česku existují vysoké školy univerzitního i neuniverzitního typu, téměř ve všech oborech jsou vedle pětiletých studijních programů i programy bakalářské, zpravidla tříleté. Ve skutečnosti se však školy a veřejnost ještě nesmířily s tím, že plnohodnotné vysokoškolské studium není jen to, které končí alespoň magisterským titulem. Bakalářské programy se často tvoří jako první stupeň magisterského studia, a ne jako samostatný program, který by produkoval absolventy připravené do praxe.
3. Pozice a role vyšších odborných škol je nevyjasněná.
Vyšší odborné školy, které u nás vznikají od poloviny 90. let, jsou hybridem mezi střední odbornou školou a vysokou školou, legislativně se však k vysokým školám neřadí. Získat bakalářský titul na nich lze jen tak, že vyšší odborná škola spolupracuje s některou školou vysokou, která titul absolventům VOŠ udělí. Na vyšších odborných školách se na rozdíl od vysokých škol také platí školné, a to i v případě, že jde o školu veřejnou. Všechny tyto záležitosti je nutné vyřešit.
4. Do terciárního vzdělávání je třeba dostat víc peněz, aniž by se tím ruinovala státní pokladna.
Má-li studovat více lidí, je třeba nalít do vzdělávacího systému více peněz. Kde je vzít? Autoři Bílé knihy předpokládají, že by se časem zavedlo školné, pokud možno takové, které by nevyřazovalo sociálně slabší. Nejspíše odložené až na dobu, kdy bude vysokoškolák dost vydělávat.
