Klapky na očích Jiřího Zlatušky
Petr Matějů
Právo, 25. 9. 2009
Před týdnem byl na tomto místě uveřejněn článek Jiřího Zlatušky „Bílá kniha nasadí absolventům klapky na oči". V článku veřejnost opět postrašil košatou směsicí ničím nepodložených tvrzení. Bez uzardění tvrdil, že návrh reformy terciárního vzdělávání směřuje k „privatizaci řízení vysokých škol" a k jejich „podřízení zástupcům privátních firem nebo osobám z politicko-ekonomického prostředí dosazeným jako reprezentanti externích společenských zájmů". Tato povrchní a svérázná interpretace obsahu Bílé knihy z pera Jiřího Zlatušky už moc nepřekvapuje. Na jeho agresivní způsob překrucování cizích myšlenek, jejichž autorům se rozhodne v zájmu vlastního zviditelňování mediálně „napráskat", si už pomalu zvykáme a přestáváme ho brát vážně. Na uvedených článek bych ani nereagoval, kdyby nešlo o učebnicovou ukázku toho, jak účelově a demagogicky lze pracovat s údaji a posouvat jejich význam za hranice zdravého rozumu.
Jiří Zlatuška článek začal svým obvyklým trikem. Ve snaze prokázat další z kardinálních omylů autorů Bílé knihy jim podsunul tvrzení o katastrofální úrovni vzdělávání na našich vysokých školách. Nic takového samozřejmě v Bílé knize není. Pouze se tam píše, že naše vysoké školy nereagují na měnící se podmínky na trhu práce tak pružně, jak by měly.
To však autorovi nepřekáží v tom, aby s gustem začal vyvracet nesmysl, který si v podstatě sám vymyslel. Odkazuje se přitom na letošní vydání publikace OECD Education at a Glance. Tam se uvádí, že v Česku je velmi vysoký podíl absolventů vysokých škol, kteří pracují na místech, kde je zpravidla vysokoškolské vzdělání očekáváno (skupiny 1,2 a 3 mezinárodní klasifikace zaměstnání). Tím dokazuje jeho vysokou kvalitu. Zapomněl ale dodat, že podobná situace je nejen v Lucembursku (země s velmi specifickým trhem práce), ale zejména v Maďarsku, na Slovensku, ve Slovinsku a v Polsku. V těchto zemích v průměru 90 % absolventů vysokých škol ve věku 25 až 34 let pracuje na místech s očekávaným VŠ vzděláním), zatímco v USA, Austrálii, Velké Británii a Kanadě je to v průměru jen 70 %.
Nad zkratkovitým uvažováním Jiřího Zlatušky zůstává rozum stát. Podle jeho názoru totiž tyto údaje mají svědčit o tom, že „relevance našich vysokých škol k trhu vysoce kvalifikované práce vychází výjimečně dobře". To by ovšem znamenalo, že v nejvyspělejších zemích s prokazatelně nejlepšími univerzitami, tato „relevance" vychází mimořádně špatně a poskytované vysokoškolské vzdělání je tam tudíž horší než u nás.
V rámci Zlatuškovy logiky nelze učinit jiný závěr. To je ale na první pohled nesmysl, což snadno nahlédne každý, kdo nemá klapky na očích a publikaci OECD si pečlivě přečetl. Konstatuje se tam totiž, že vysoká shoda vzdělání a nároků profese je především důsledkem stále ještě velké a neuspokojené poptávky zaměstnavatelů po vysoce kvalifikované (vysokoškolsky vzdělané) pracovní síle. Z téže publikace se totiž dozvíme, že v populaci České republiky je jen 15 % absolventů vysokých škol, zatímco výše zmíněné vyspělé jich mají téměř třikrát více.
V komunistických zemích s diktaturou proletariátu, kde byla vzdělaná inteligence malou trpěnou skupinou, je dnes po této nedostatkové pracovní síle stále obrovský hlad zaměstnavatelů. Ti „spolykají" téměř vše, co dnes vysoké školy stihnou vyprodukovat a o kvalitě škol to nic moc nevypovídá. Co k tomu dodat? Snad jen to, že Jiří Zlatuška se zřejmě rozhodl kritice Bílé knihy obětovat i vlastní kredit a respekt, který si léta pracně budoval.
Bílá kniha nasadí absolventům klapky na oči
Jiří Zlatuška
Právo, 18. 9. 2009
Reforma terciárního vzdělávání připravovaná podle Bílé knihy hrozí privatizací řízení veřejných vysokých škol jejich podřízením zástupcům privátních firem nebo osobám z politicko-ekonomického prostředí dosazeným jako reprezentanti „externích společenských zájmů".
Klíčovým důvodem omezení autonomie veřejných vysokých škol a kritiky jejich současného působení je pro Petra Matějů a jeho spolupracovníky záměr podřídit vysoké školy firemním zájmům a přenést část nákladů na zapracování nových zaměstnanců na veřejnou sféru.
Absolvent vysoké školy by měl být v menší míře vzdělaným člověkem s otevřenými možnostmi vybrat si své další profesní uplatnění a jeho vzdělání by ho mělo přednostně nastrčit do konkrétními firmami vyžadované specializace.
Absolventům se mají za veřejné prostředky věnované na jejich studium - a v budoucnu i za jejich vlastní peníze, které zaplatí na školném - nasadit klapky na oči, které je dovedou k omezenému počtu možných zaměstnavatelů. Tento motiv je podobný důvodům přesunu části financí Akademie věd do působnosti ministerstva průmyslu a obchodu a hrozbě faktické likvidace veřejných výzkumných institucí zřizovaných AV ČR. Reformní úderka, která koncipovala změny financování výzkumu, se ostatně s autory Bílé knihy do značné míry překrývá.
Bílá kniha se při popisu údajně katastrofální úrovně vzdělání na našich vysokých školách s ohledem na požadavky praxe uchyluje k sugestivním formulacím, které připomínají rezoluce z dob, kdy se „pracující inteligence" podřizovala zájmům dělníků a rolníků: „Zaměstnavatelské a profesní svazy proto nemohou být lhostejné k situaci ve vzdělávací oblasti a věnují jí čím dál tím větší pozornost (viz např. materiál Svazu průmyslu a dopravy ČR Strategické potřeby českého průmyslu v letech 2008- 2011). Zaměstnavatelé obecně začínají vnímat situaci vzdělávacího systému na všech úrovních jako neuspokojivou a požadují zásadní změny i na úrovni terciárního vzdělávání."
Pohled na mezinárodní srovnávací data však ukazuje zcela jiný obrázek, ze kterého relevance našich vysokých škol k trhu vysoce kvalifikované práce vychází výjimečně dobře. Srovnávací analýza OECD, jejíž nové vydání „Education at a Glance 2009" nyní vyšlo, dovoluje kritiku autorů Bílé knihy srovnat s údaji o zaměstnání 25-34letých absolventů vysokých škol na místech, která skutečně vysokoškolskou kvalifikaci potřebují.
Česká republika je zde s 93 procenty na druhém místě po Lucembursku (s 96 procenty), což je vysoko nad průměrem OECD se 79 procenty. Země, které se často udávají jako vzory s fungujícím propojením studia a potřeb praxe - ať již přes školné nebo zástupce ve správních radách - jsou na tom s kvalifikovaným uplatněním svých vysokoškoláků mnohem hůř než my: Spojené státy jsou na pouhých 63 procentech, Kanada na 64, Irsko na 65, Velká Británie na 76 a Austrálie na 77.
Osvědčená zásada stanoví, že pokud něco není porouchané, nemá se člověk pokoušet to opravovat. V nedávném průzkumu většina akademických pracovníků vyslovila spokojenost se stávajícím modelem akademické samosprávy a rolí akademických senátů v ní (u těch, kteří vyslovili výhrady, navíc není jasné, jakou z řady možných alternativ by preferovali).
Z mezinárodních srovnání je zřejmé, že tato většina není jen povšechně „protireformně" naladěná, ale že vidí přednosti a problémy akademické autonomie mnohem realističtějším pohledem než autoři Bílé knihy. Reforma potřebuje revizi svých chybných východisek mnohem naléhavěji, než potřebují vysoké školy měnit systém své akademické samosprávy.
