Jiřina Augustinová odjakživa ráda pracuje s lidmi, a kde to jde, ráda pomůže. Původně pracovala jako servírka v kavárně, přičemž se rozhlížela po práci, kde by mohla být více užitečná. „Vážně jsem uvažovala o paliativní péči (tj. péči zaměřené na zkvalitnění života lidem, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu), když mne oslovila moje dobrá známá s nabídkou, zda bych nechtěla dělat asistentku její dceři Zuzaně, která se narodila s Downovým syndromem.“
Paní Jiřina je totiž od přírody pedagogický talent a s dětmi to přirozeně umí, což se o ní v širokém okolí dobře ví. V současné době se kromě práce asistenta pedagoga, věnuje také individuálním reedukacím a terapiím zaměřeným na rozvoj kognitivních funkcí a osvětovým přednáškám pro rodiče dětí se zdravotním postižením zaměřeným zejména na ranou péči a rané učení. Při nich na rodiče především apeluje, aby věnovali velikou pozornost chování svých dětí, neboť se zde často objevuje tendence, klást na ně i v této oblasti nižší nároky a dovolit jim s ohledem na jejich handicap více než jejich vrstevníkům. „Pro děti s odlišnostmi je však nezbytně nutné, aby se naučily slušně chovat a respektovat základní pravidla naší společnosti. A to je hlavní úkol pro jejich rodiče“, říká Jiřina Augustinová, která základy slušného chování považuje za stěžejní nejen pro fungování společného vzdělávání ale i začlenění takového dítěte do většinové společnosti vůbec. „Dítě, které nerespektuje základní pravidla chování, na sebe zbytečně neustále v negativním smyslu upozorňuje, obtěžuje své okolí a prohlubuje tak svou odlišnost. Jeho bezproblémové začlenění bývá kvůli nevhodnému chování často mnohem komplikovanější, ne-li nemožné. Naopak i dítě s těžším postižením, které se umí chovat podle obecně uznávaných pravidel, potřebuje jen pomoci, tam kde je třeba a jeho začlenění bývá výrazně jednodušší,“ dodává.
Společné vzdělávání vnímá paní Jiřina jako všestranně obohacující pro všechny zúčastněné od žáků přes pedagogické pracovníky a ostatní zaměstnance školy po rodiče všech žáků a vyzdvihuje zejména jeho - dle jejího názoru - málo zdůrazňovaný přínos pro spolužáky. „Společné vzdělávání dává všem dětem šanci, a tak by to v civilizované společnosti mělo být. Je nejen správné, ale také oboustranně přínosné. Dítě s postižením má „zdravé vzory“ a jeho spolužáci jsou pak vnímavější ke svému okolí, tolerantnější, a celkově ochotnější pomáhat ostatním, což se často pozitivně odrazí i v jejich rodinách, např. ve vztahu k rodičům a prarodičům.“
„Když se chce, všechno jde!“ uzavírá tato optimistická žena pověstná svým humorem a životním elánem.
