Jakožto rodiče "dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami" nás při čtení příspěvků k tématu společného vzdělávání častokrát překvapila intenzita nesouhlasu i "dobře míněné" rady typu, že vzdělávat dítě s Downovým syndromem v hlavním vzdělávací proudu je bezohlednost vůči dítěti. To údajně jistě bude terčem posměchu, šikany, brzdou třídy, zkrátka bude tam nešťastné jen proto, že rodiče nechtějí vidět realitu a snaží se ho nacpat někam, kam nepatří. Je mi z toho úzko! Jakoby se v tom nelítostném souboji přátel a nepřátel společného vzdělávání vytrácelo to, že jde o konkrétní osudy konkrétních dětí… Známe své dítě a jeho možnosti, cítíme se být odpovědní za jeho vzdělání a stejně jako rodiče dětí bez postižení bychom měli mít možnost vybrat pro své dítě školu podle svého uvážení.
Samozřejmě jsme předem velmi pečlivě zvažovali různé alternativy a nakonec jsme si vybrali cestu do běžné školy, přestože tušíme, že to bude cesta nelehká. Rozhodli jsme se tak proto, že věříme, že navzdory všem překážkám, běžná škola připraví naše "ne úplně běžné" dítě pro reálný život lépe. Společné vzdělávání jistě klade vyšší nároky na školu, děti i rodiče, ale díváme se na něj jako na investici do budoucnosti dětí jako je Eliška, ze kterých díky tomu vyrostou dospělí, kteří nebudou tolik závislí na sociálním systému, svému okolí budou více partnery, budou lépe rozumět světu kolem sebe a celkově budou samostatnější. Hlavní přínos společného vzdělávání vidíme zároveň především v tom, že se děti naučí lidskosti, toleranci, vzájemné pomoci a jednou budou možná díky tomu lepšími lidmi.
Naše cesta za společným vzděláváním začala před třemi lety v mateřské škole Nové Homole, kam Eliška nastoupila ve čtyřech letech bez asistenta. Nebylo to úplně jednoduché ani ideální. Ve třídě byl plný počet dětí, velký ruch a hluk, který Eliška nemá ráda, minimální prostor pro jakoukoli „zvláštní péči“. Zároveň ale veliká motivace k osamostatnění se. Naše obavy z toho, jak bude ve školce fungovat, jak jí přijmou děti, jestli to celé na ní nebude moc, se nenaplnily, nutno dodat že i díky vstřícnému přístupu učitelek. Problémy jsme řešili, jak přicházely, ale nikdy nám paní učitelky nedoporučily, abychom jí raději dali někam, kde jsou na to lépe "vybavení". Eliška se postupně naučila všechno potřebné a až do předškolního období chodila do školky bez asistenta a zvládala běžný provoz bez větších problémů. Asistentka pedagoga nastoupila až v předškolním roce a měla podpořit Elišku hlavně v přípravě na školu. Pro nás bylo podstatné, že může chodit do místní školky se svými vrstevníky, se kterými se denně potkává na ulici, na hřišti nebo v obchodě a se kterými by později mohla nastoupit i do školy. Nechtěli jsme Elišku vozit někam do města do speciální školky a vytrhovat z místní komunity, která jí přijala velmi dobře a moc jí fandí.
Plánovali jsme, že Eliška nastoupí do školy v okruhu svých kamarádů ze školky. Pečlivě jsme vybírali školu, která má s integrací dostatečné zkušenosti, i paní učitelku, která se nebude Elišky dopředu „bát“. Hodně jsme komunikovali také s ostatními rodiči, kteří nás velmi podporovali, zajímali se, jak to bude ve škole probíhat, a umístění svého dítěte v jedné třídě s Eliškou se neobávali mimo jiné i proto, že měli již určitou zkušenost z jejího fungování ve školce a dostatek informací.
A hlavně! Elišku jsme se na nástup do školy snažili co nejlépe připravit. V tom nám nesmírně pomohlo sdružení Ovečka, které pomáhá rodinám dětí s Downovým syndromem v jihočeském kraji. Podporuje mimo jiné začlenění těchto dětí do běžných školek a škol a pomáhá rodičům děti na společné vzdělávání co nejlépe připravit. S Eliškou jsme začali cíleně pracovat už od dvou let. V Ovečce nás vybavili pomůckami a vedli nás, jak jí učit. Využívali jsme také služeb Rané péče a Montessori centra a snažili se Elišku od malička co nejvíce rozvíjet. Hlavním těžištěm ale byla pravidelná a každodenní práce doma. Bylo to zprvu učení hrou, ale mělo svá pravidla. Vedli jsme jí k práci u stolu, od rozdělaného úkolu se zásadně neodcházelo, snažili jsem se jí nepodceňovat, věci zbytečně nezjednodušovat a vést ji k samostatnosti, pečlivosti a respektu k pravidlům. Byli jsme velmi důslední a nároční na ní i na sebe. Eliška nás mnohokrát překvapila, proto jsme se naučili dopředu nezavrhovat cokoliv jako „příliš těžké“. Pod vedením Jany Jarošové z Ovečky se naučila velmi rychle a brzy číst metodou vázaného čtení, které jí velmi pomohlo s rozvojem řeči a navíc, když ve čtyřech letech nastupovala do školky, ohromovala tím své okolí, na což byla náležitě pyšná. Stejně tak jsme intenzivně pracovali na matematice, která bývá pro děti s Downovým syndromem často velkým oříškem, a trénovali všechny potřebné předškolácké dovednosti. Něco šlo lépe, něco hůře, ale bylo nám jasné, že bez poctivé přípravy jí do školy poslat nemůžeme především kvůli ní samotné.
Od září je Eliška žákyní první třídy ZŠ Dukelská v Českých Budějovicích. Nastoupila společně se svými spolužáky a kamarády ze školky a zatím si na školu pomalu zvyká. Při vyučování jí pomáhá paní asistentka, která má zejména za úkol přidržet Elišku při plnění zadané práce. Eliška má trochu pomalejší pracovní tempo a rychleji se unaví než ostatní děti, ale pracuje spolu se třídou zatím bez větších úlev a problémů. Druhé učení jí čeká ještě odpoledne po vyučování doma. Po příchodu si trochu odpočine, nejprve udělá úkoly do školy a potom ještě chvilku pracuje s mamkou nebo babičkou, aby si upevnila to, co se dosud naučila. Potřebuje nové dovednosti mnohokrát opakovat, potřebuje více materiálu na procvičování, potřebuje postupovat pomaleji než ostatní děti ve třídě, a proto, aby s nimi ve škole udržela krok, musí vyvinout větší úsilí. A to nám ještě musí zbýt dostatek času na odpočinek, hraní, prostě „žití“.
Zároveň jí ale kolektiv zdravých dětí neuvěřitelně táhne dopředu, pozorujeme prudký rozvoj řeči a komunikace, zpřesňuje se myšlení, upravuje chování. Pro nás Eliška není žádnou brzdou třídy, ale někým, kdo si zaslouží uznání za svou vůli, píli a snahu. Díky pečlivé přípravě před nástupem do školy se tam cítí dobře, do školy se těší, věří v sebe a své schopnosti a to je pro nás důležitější než to, jestli zvládne za stejnou dobu osm příkladů jako ostatní děti nebo třeba jen čtyři. My od školy očekáváme to, že bude naši dceru vzdělávat. Nechceme žádnou „hru na školu“, očekáváme, že jí spolu s námi co nejlépe připraví pro život. Že dovede ocenit její dovednosti, podpoří dobré vztahy a vzájemný respekt mezi dětmi i rodiči a vytvoří prostředí, ve kterém se bude naše dcera cítit bezpečně a bude moci co nejlépe rozvíjet své schopnosti. Moc si přejeme, aby se jí ve škole dařilo!
