„Naše dcera si však už v páté třídě základní školy vybrala jinou cestu – střední zdravotnickou školu, obor laboratorní asistent. Nyní se úspěšně schyluje ke konci prvního roku jejího studia na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické v Plzni. Zatímco základní škola byla kvůli špatným vztahům mezi spolužáky pro dceru trápením, ve třídě laboratorních asistentů na plzeňské „zdrávce“ jen kvete. Učitelé si uvědomují odlišnosti studentů, berou je jako fakt a podle toho se studenty pracují. Škola úzce spolupracuje s pedagogicko-psychologickou poradnou a řídí se jejími doporučeními,“ popisuje paní Štěpánka Tetourová vstřícné školní prostředí a vhodné podmínky pro studenty se speciálními vzdělávacími potřebami.
„Ve třídě laboratorních asistentů již odmaturoval mimo jiné i student s autismem. Když vám přijde domů dítě, které vám oznámí, že jim paní učitelka vyprávěla o autistickém studentovi, po kterém se jí stýská, přestože to s ním nebylo úplně snadné, pak víte, že je vaše dítě v dobrých rukou nejen po stránce odborné, ale i po té lidské,“ zmiňuje paní Štěpánka další zkušenosti jejich školy se společným vzděláváním.
„Žádná z výše jmenovaných varování se nenaplnila. Naopak. Například je v této třídě velmi neobvyklé být kuřákem. Také se ukázalo, že kdokoliv se chce dozvědět více, ať už „s papírem na nadání“, nebo bez něj, má šanci. Učitelé odborných předmětů své obory dobře znají, a tak je dotazy žáků nezaskočí. Žáci se mohou ptát v hodinách i mezi nimi. Pokud žák pokukuje po nějakém předmětu z jiného oboru, může požádat vedení školy o umožnění návštěvy této vyučovací hodiny. Třídní učitelka, učitelka matematiky a fyziky, zasazuje látku do kontextu, čímž ukazuje nadanému žákovi směr: co by mohl prozkoumat, co by se mu mohlo hodit. Navíc věří svým vlastním očím, a když vidí, že pro některého žáka je probírané látky málo, nelení a doladí tak, aby to bylo akorát,“ popisuje paní Tetourová, jak škola v praxi podporuje a rozvíjí hlubší zájem nejen studentů s nadáním.
„Škola úzce spolupracuje s fakultní nemocnicí, díky které se žáci dostávají na pracoviště, kam se běžný člověk nemá šanci dostat. Což je velikým obohacením i pro nadaného žáka. Navíc se už dcera těší na biochemii vyučovanou přímo panem profesorem Rackem. Biochemii chce totiž dále studovat i na vysoké škole a vzhledem k výukovým plánům a obsahu předmětů nemá vůbec strach, že by nebyla připravena na přijímací zkoušky ať už chemického nebo medicínského směru. Vedení školy podporuje i mezinárodní spolupráci a výměny studentů, i když to pak pro některé vyučující znamená práci navíc, protože je třeba nahradit praktický výcvik v laboratořích,“ oceňuje paní Štěpánka Tetourová také praktické stránky výuky.
„Vedení školy se snaží i o kvalitní zajištění výuky neodborných předmětů. Ve škole také výborně funguje pravidelná komunikace vedení se žáky například prostřednictvím zástupců tříd. Nejedná se o žádná formální setkávání, ale o skutečnou obousměrnou komunikaci. Žákům záleží na kvalitě výuky a vedení se snaží se zajistit kvalitní odborníky, i když zejména u některých aprobací to je úkol nelehký,“ zmiňuje paní Tetourová také dobře fungující partnerskou spolupráci mezi školou a žáky a jejich participaci na organizačních záležitostech.
„Dcera by svoji „zdrávku“ za gympl nevyměnila. Mezi spolužáky se cítí velmi dobře. To, že patří mezi nadané žáky, si spolužáci uvědomují, ale nemá to žádný vliv na jejich vztahy. Vypadá to, že žáci preferují spolupráci před výkonovou rivalitou. Dcera má díky Junáku i kamarády z gymnázia, a tak moc dobře ví, že obě školy jsou výrazně jinak studijně zaměřené a že pro ni je ten správný směr právě zde, na zdravotnické škole. Ke štěstí a rozvoji prostě potřebuje nasávat tacitní znalosti hodinami strávenými v laboratořích, jen z knížek to prostě není ono,“ uzavírá paní Štěpánka Tetourová.
