Další příběhy Žen z Olympu: Věra Čáslavská/Jana Havrdová/Dagmar Damková/Kateřina Baďurová-Janků/Lenka Bukačová/Hana Moučková/Šárka Strachová/ Kája Polívková/ Jana Gellnerová
Paní Knorre, jaké byly Vaše sportovní začátky? Kdy jste začala se sportem, proč zrovna gymnastika?
Pětileté dítě s nadbytkem energie… moje mamka mě odvedla do tělocvičny, abych měla možnost tu energii vybít a už doma tolik „nezlobit“, sokolovna byla v té době nejblíž od našeho bydliště. U gymnastiky jsem potom už zůstala a moc mě to bavilo. A to jsem vůbec neměla talent, jen chuť a radost z pohybu.
Kdy jste si uvědomila, že ženy obvykle nemají ve sportu stejné příležitosti jako muži?
Právě když jsem začala pracovat pro Evropskou gymnastickou federaci a Český olympijský výbor, seznámila jsem se situací žen v řídících pozicích ve sportu a viděla propastný rozdíl v postavení žen a mužů při rozhodování ve sportu. Neskutečně mi pomohla moje práce v zahraničí.
Jak jste se propracovala k dnešní funkci předsedkyně KRP?
V roce 1996 mi funkce „spadla do klína“, nikdo přede mnou totiž tuto práci v ČOV nedělal, nebyl nikdo, kdo by se zabýval specifiky sportu žen a rovných příležitostí ve sportu, nebyly téměř žádné informace a data z oblasti sportu žen. První výzkumný projekt v oblasti sportu žen v ČR realizoval ČOV až po vzniku naší komise, v roce 2000 – 2005, kdy se poprvé situace žen ve sportu v ČR zmapovala, a začalo se pracovat se získanými daty.
Trošku úsměvný byl druhý důvod, proč právě mě vyzvalo vedení ČOV, abych vymyslela program pro činnost komise sportu žen (pod tlakem MOV, že by ženy měly dostat v řízení sportu více příležitostí) a abych se ujala funkce předsedkyně komise sportu žen: vypadala jsem prý jako žena, ale myslela jako muž. Rozhodla jsem se tehdy vzít to raději jako kompliment.
Co bylo / je vaší motivací k vytrvalé práci v této problematice, která mimo jiné obnáší i značnou rezistenci okolí a neustálé narážení na bariéry?
Taky o tom často přemýšlím, hlavně tehdy, když mám pocit, že je to práce pro Sysifa, stále dokola, když nevidím světýlko na konci tunelu. Pak jsem blízko kapitulace. Mám výborné podporovatele – členy komise, kteří jsou společně se mnou na jedné lodi a společně se snažíme posunovat rovné příležitosti žen a mužů do povědomí všech sportovců, trenérů, funkcionářů, ale není to snadné. Je to mravenčí a dlouhodobá práce.
Asi beru energii v lese, je to takový můj kostel, nebo když si jdu s manželem na chvíli zahrát golf, příroda obecně a sluníčko mi nabíjejí baterky.
Setkala jste se během Vašeho trenérského období nebo v řídící pozici ve sportu s předpojatostí a předsudky? Pokud ano, jak jste dokázala prolomit tuto bariéru? Jak jste se s nimi vypořádávala?
Hodně jsem četla o rovných příležitostech, hodně mě naučil náš syn, který je vozíčkář. Mám 22 let výbornou mentorku, prof. Kari Fasting, která je celosvětovou ikonou sportu žen a rovných příležitostí. Kari mě vždy povzbuzovala, abych se nebála nikdy sdělit i nepříjemné věci a vždy mi pomáhala najít řešení, cestu, jak problém řešit. A odpovídám: ano, setkala jsem se mnohokrát s předpojatostí ve sportu v Česku, myslím si, že asi každá žena, která v českém sportu usiluje o řídící pozice, o normální společné fungování žen a mužů.
Jak mateřství ovlivnilo vaši kariéru?
Paradoxně mateřství mě pro moji práci velmi vyzbrojilo, vlastně i manželství je obrovským bonusem pro moji práci, hledáte cesty, argumenty, kompromisy, chcete, aby byli všichni spokojení a šťastní. Nemůžete druhé ponižovat, omezovat je, na to nemáte žádné právo, je to kontraproduktivní. A pokud si to přenesete i do pracovního života, jste ve výhodě.
Práci pro komisi věnuji 5 – 6 hodin denně, jsem i víceprezidentkou mezinárodní komise Women Sport International, takže přibývají jednání, konference, cesty … Bez velké podpory manžela by bylo naprosto nemožné se takové práci věnovat.
Kolik času věnujete sportu v současné době? Jak je pro Vás obtížné či jednoduché najít si na něj čas?
Máme velkou zahradu, takže se hýbu pořád. V létě k tomu jednou týdně golf, na hřiště jezdíme pár kilometrů na kole, každý druhý den procházka po lese, často s košíkem na houby. V zimě týden lyže.
Myslíte si, že dnes mají již dívky / ženy ve sportu stejně rovné příležitosti jako chlapci / muži? A měly by mít? Proč?
Tuhle otázku moc neumím pochopit. Proč by ženy neměly mít stejné příležitosti jako muži? Více než 60% absolventů vysokých škol v Česku jsou každý rok ženy. Takže vzdělání ten problém není. Ženy zvládnout porodit dítě, postarat se o rodinu, a přitom pracovat, takže organizace času problém taky není. Ženy – sportovkyně vozí medaile ze soutěží, i těch olympijských, dokonce i častěji než muži. Takže v chuti vyhrávat ten problém taky nebude. Ať si každý tajenku najde sám, jeden můj výborný učitel vždy říkal: na jedničku umí Pán Bůh, na dvojku já, na trojku nejlepší z vás a ostatní přijdou na zkoušku znovu.
Jakého Vašeho úspěchu (z kterékoli oblasti) si ceníte nejvíc? Proč?
Jsem 22 let plně zapojena do oblasti podpory sportu žen a řešení rovných příležitostí ve sportu a neutekla jsem od toho ještě.
Máme krásnou rodinu, a to je úplně nejvíc, co si člověk může přát.
Co byste vzkázala ženám, které by se rády prosadily v řídících pozicích ve sportu nebo v jiné oblasti, stereotypně vnímané jako mužská?
Jsme jiné než muži a máme na svoji odlišnost plné právo. Není důvod se bát, stát opodál v pozadí. Jdeme si svojí cestou, s úsměvem, na podpatcích a v sukních, pokud je nám to blízké, jsme soutěživé jako muži, ale svým osobitým způsobem.
Jednání Women Sport International v Praze 2018
Spolupracuje se Sandrou Lengwiler, MOV
Rodina, největší radost
